VOLF DĚTŘICH (1575 - 1621)

    Cílem této drobné studie je zachytit a interpretovat v kontextu doby některé události ze života Volfa Dětřicha z Althannu, jednoho z příslušníků moravské stavovské společnosti a významného pozemkového vlastníka znojemského regionu. Hlavní pozornost přitom věnuji Volfově účasti na stavovském povstání v roce 1619 a hospodářským a majetkoprávním poměrům na jeho podyjských dominiích - zejména na panství vranovském.  Jen okrajově se na druhé straně zabývám jeho dětstvím a  rannou dospělostí a dále událostmi  jeho života souvisejícími s nemoravským prostředím - například s dvorskou a válečnou službou nebo kontakty s císařskou Vídní a s dolnorakouskou stavovskou obcí. Studie je vyprávěcí(!), vpodstatě popisnou a převážně chronologicky řazenou rodopisnou sondou do Volfova života, dotýká se však i průřezových, problémových témat, tedy událostí doby a jejich regionálních souvislostí obecně vypovídajících o společenském vývoji.

   Práce je více materiálová a záměrně kolísá mezi různými formami zpracování. Vychází ze studia památek hmotné kultury, z kritického přehlédnutí známé a méně známé literatury a z dostupných edicí pramenů a ze studia aktových písemností institucionálního a osobního původu (zvláště podnětný se ukázal dietrichsteinský fond v Moravském zemském archivu). Nevyužity však zůstaly archivní fondy pražské, vídeňské, a jistě i další, které by jistě umožnily  téma významně obohatit.

*  *  *  *  *                

     Althannové jsou starobylým, původně  bavorsko švábským šlechtickým rodem, který přichází na území podunajské monarchie někdy okolo roku 1520. Majetek postupně získávají v Dolních Rakousích, kde drží Murstetten, Zwentendorf, Zissendorf a některá další dominia, a později  Moravě, v níž  v různých dobách zakupují a různou dobu drží Oslavany, Jaroslavice, Nový Hrádek, Vranov a dnešní Hrušovany. Usazují se i v Čechách, zejména na panstvích Králíky a Svojšice, a hospodaří na rozsáhlém pozemkovém souboru v pruském Kladsku a v Uhrách.

       V první polovině 18. století je rodová freska již prosycena výraznými barvami. Althannové, od roku 1608 říšská hrabata, se promyšlenou sňatkovou politikou, majetkovým potenciálem i schopností svých představitelů definitivně přiřazují  k  přední šlechtě a dosahují nejvyšší společenské i mocenské úrovně své historie. Významní představitelé rodu se stávají zemskými soudci, zemskými hejtmany, císařskými vyslanci, představenými klášterů, biskupy a jsou jmenováni i do nejvyšších generálských hodností (1). Ke svému majetku získávají čakovecké velkodominium v jižních Uhrách a stávají se vrchními dědičnými župany v czaladierském komitátu. V této době je také hlavní rodové linii udělena ceněná hodnost dědičného číšníka Svaté říše římské národa německého a její mužští představitelé jsou jmenováni dědičnými španělskými grandy první třídy.

   Podstatný základ k tomuto dynamickému vzestupu je položen v druhé polovině 16. století a v první čtvrtině století sedmnáctého, tedy  za života Kryštofa Althanna a jeho tří synů Michala Adolfa, Volfa Dětřicha a Quintina Lea.

*  *  *  *  *

   Volf Dětřich Althann, svobodný pán z Goldburgu a Murstettenu, jehož osudy jsou předmětem této práce, se narodil v roce 1575 - snad na některém z althannských dolnorakouských statků - jako druhorozený syn evangelicky orientovaného Kryštofa Althanna (2), rady a pozdějšího prezidenta dvorské komory, tedy představeného úřadu, který byl nadřízen finančním správám jednotlivých zemí monarchie, a který působil i jako poradní orgán panovníka v otázkách rozšíření základny jeho moci.        

     Alespoň část dětství tráví Volf nepochybně v císařském sídelním městě Praze, kde se jeho zámožný a vlivný otec jako jeden z nejvyšších představitelů státní byrokracie činně účastní dvorského i politického života a kde pobývá i jeho mladá matka Alžběta Teuffel z Gundersdorfu s jeho sourozenci (3).

    Některé indicie umožňují vyslovit domněnku, že se mu dostává důkladnějšího vzdělání - prokazatelně ovládá nejméně tři jazyky (němčinu, češtinu a  latinu), vlastní i užívá podle dobových měřítek velkou knihovnu, jistým svědectvím  v tomto směru je i jeho dvorská kariéra. Jeho univerzitní vzdělání, alespoň nižšího stupně, je  pravděpodobné. Nestuduje také v piemonském Turínu, kde se zapisuje jeho o rok starší bratr Michal Adolf ? Nebo v Padově, kde zase tráví svá studentská léta jeho mladší bratr Quintin Leo ?

     O Volfově  životě  do  rané  dospělosti víme jen  málo.  S pravděpodobností hraničící s jistotou však můžeme předpokládat, že se na Moravě v té době příliš nezdržuje, že sbírá zkušenosti  a získává cenné kontakty v rozličných prostředích  pražského císařova dvora, ve Vídni, v Uhrách, v Itálii, v Polsku a jinde.

    Poznávání cizích zemí, které je důležitým doplňkem vzdělání a vůbec samozřejmým požadavkem výchovy urozeného mladíka, spojuje někdy v devadesátých letech s vojenskou kariérou. V té době ho nalézáme "ve válečných službách Rudolfa II." -  na uherských bojištích. Zde, v tzv. patnáctileté válce proti Turkům, získává patent rytmistra. Znamená to tedy, že dosahuje vysoké důstojnické hodnosti, kterou ještě počátkem 17. století označují dobové prameny majitele a nejvyššího velitele žoldnéřského pěšího pluku. Víc o tom bohužel nevíme.

   Jako mladý, ctižádostivý a kariérně zdatný důstojník a vojenský podnikatel si dobře počíná i v jiných oblastech. Navazuje a rozvíjí užitečné kontakty s kamarilou arciknížete Maximilána, velitele uherského bojiště, a možná i přímo s ním, protože ten ho někdy krátce před rokem 1600 jmenuje svým komořím a dvorským číšníkem. Být "Mundschenkem" mladšího bratra císaře Rudolfa II., navíc v necelých 25 letech, znamená pro Volfovu prestiž ve společnosti nemálo. Nejde přitom  jen o čestný úřad, jeho držitel patří k předním členům Maxmiliánova dvora a jsou mu v jistém smyslu otevřeny i přístupy k "vyšší" politice. Nakolik však toho využívá a nakolik se třeba osobně účastní  na  konkretních aspiracích  tohoto nepříliš schopného Habsburka - vojevůdce bez nadání a neúspěšného uchazeče o polskou korunu - to se ve zkoumaných archivech zjistit nepodařilo. V každém případě však svůj úřad vykonává  - jistě s výrazně odlišnou intenzitou v různých údobích - dosti dlouho, za své jméno ho uvádí ještě v únoru 1618, tedy krátce před Maxmiliánovým úmrtím.

   Jde přitom - při Volfově nekatolické orientaci zkoumanými prameny nepotvrzené - o nemalou záhadu, vždyť arcivévoda proslul  nekompromisním potíráním protestantismu, a to jak mezi svými poddanými, tak především u svých dvořanů. Možných vysvětlení je více - včetně úvahy o Volfově postupném konfesijním vývoji a o jeho příklonu k evangelickému vyznání až v pozdním věku nebo spíše úvahy o tom, že byl celý život katolíkem. I když ho veškerá starší rodopisná a místopisná literatura počínaje koncem 18. století důsledně považuje za protestanta, přesto jsem v jednom případě objevil tvrzení, že byl “katholische Standesperson  ..... in Mähren” (4).  Zdá se to v kontextu jeho kariéry i logičtější. Jaká je však pravda, nevíme,  chybí důkazy, přesněji ověření pramenem prvního stupně. Je to  škoda, protože - jak je obecně známo - právě náboženství má v předbělohorské společnosti zásadní ideologický význam a výrazně se podílí na formulaci politických, a často i hospodářských a rodinných postojů.

*  *  *  *  *

     Roku 1586 je Volfu Dětřichovi, asi na popud jeho otce Kryštofa, zapsán první moravský pozemkový majetek, a to díl pusté vinorodé vsi Gnastu na Jaroslavicku (5), který kupuje  spolu se svými bratry Michalem  Adolfem  (6) a Quintinem Leem (7) za  "5 000 zlatejch na tolařích dobrejch stříbrnejch" (8).

     Po Kryštofově smrti, to je po 10. prosinci roku 1589, dědí čtrnáctiletý Volf, opět spolu s bratry, zástavní klášterství Oslavany u Brna s šesti vesnicemi a s více jak 300 usedlými poddanými. Zdá se, že tento výnosný statek, spravovaný až do plnoletosti majitelů poručníky, drží  nejdříve  všichni  tři Kryštofovi synové společně, významově však v tomto směru dominuje nejstarší z nich - Michal Adolf, který se po Oslavanech i píše. Někdy krátce před rokem 1600 však panství získává jako výhradní vlastník a uživatel Volf Dětřich - snad za finanční náhradu oběma bratrům nebo i výměnou za část možného podílu na otcovském dolnorakouském  majetku.

   Ve vypořádání dědictví jsou však i další bílá místa neumožňující formulovat ani pravděpodobnou hypotézu. Zejména nevíme nic o tom, proč Volf a jeho bratři  nepodrželi  znojemský  hrad a pozemkový majetek k němu příslušející, který Kryštofu Althannovi věnoval císař Rudolf jako zástavu na třicet let. 

   Nicméně i držba pouhých Oslavan a dále malého dolnorakouského statku Nieder-Grünbach, který snad dědí po otci nebo neznámo kdy zakupuje, přiřazuje Volfa k zámožnější šlechtě a ukládá mu i úkol přiměřeně se věnovat správě svých statků a svých poddaných, úkol, který je cítěný dobou jako samozřejmá povinnost vlastníka.

  Dnes už se nedá ověřit, nakolik se s ním vyrovnává již v mladém věku, kdy se navíc zdržuje hodně mimo moravské území. Rozhodně však, přes předpokládané závazky, které v té době má na Maxmiliánově dvoře nebo na uherském bojišti - se snaží pečovat o své dědictví alespoň v základní míře. Do jisté míry by tomu nasvědčoval na příklad dopis proslulého moravského politika a ochránce Jednoty bratrské Karla st. ze Žerotína, datovaný na Rosicích dne 9. května 1598. Žerotín v něm odpovídá na nedochovalý Volfův list a sděluje "... voleného krále polského mundšenku, p.příteli a sousedu mému zvláště milému...", že nemůže vyhovět jedné jeho žádosti týkající se poddaných krumlovského panství, ve své ivančické části přímo s oslavanským dominiem sousedící, a to do doby, než se uváže  v krumlovskou poručenskou správu za nezletilého dědice Pertholda Bohobuda z Lipé (9).

*   *   *  *  *

  Stavovskou příslušnost k moravskému prostředí potvrzuje šestadvacetiletý Volf  1. září roku 1601, kdy se žení s dědičkou panství Dačice Kateřinou Krajiřkou z Krajku (10), od roku 1598 vdovou po nejvyšším českém maršálkovi Janovi z Lipé. Dačické muzeum uchovává dodnes jeho osobní prapor, s nímž zřejmě k tomuto sňatku přijíždí. Zástava, která svou téměř třímetrovou délkou i svým tvarem zjevně připomíná jezdeckou vojenskou korouhev, je opatřena náročnou aplikací althannského erbu (11) z hedvábí lemovaného dracounem a zlatě malovaným a bohužel jen částečně dochovalým nápisem  oslavujícim zřejmě Volfovy válečné skutky (12). V bezprostředním okolí erbu, obtočeného dekorativním věncem, jsou vyšity jeho iniciály a datum 1601 (13). Pozoruhodným způsobem to dokládá společenský význam a předpokládanou okázalost svatby těchto dvou zámožných moravských aristokratů.

   Lze odhadnout, že Volf i Kateřina uzavírají sňatek do značné míry bez iluzí a do jisté míry rozličně motivováni. Volfovou předností je reputace kavalíra, dvořana a úspěšného důstojníka v provinčním moravském prostředí a dále slušný nemovitý majetek podepřený užitky plynoucími z jeho válečné a dvorské služby. Mezi aktiva Kateřiny patří příslušnost k váženému starožitnému rodu Krajířů, bohaté věno, a jistě i nepřehlédnutelné kontakty ve stavovské společnosti, které jako vdova po Janovi z Lipé musela nepochybně mít. Spojuje je asi i snaha založit plnohodnotnou rodinu s dětmi, nové manželství je však právě tak posvěceno hmotnými zájmy, vzájemně vyváženými, z nichž v tehdejších poměrech plných religiózního pohybu hraje jistě důležitou roli i náboženství.

   Volfova příslušnost k evangelické víře je v této době sice nejistá, ale přece jen možná, Kateřina však katoličkou určitě není. Nejpravděpodobnější je její příslušnost k církvi českobratrské. Nasvědčuje tomu její podpora ivančickému bratrskému sboru, kterému v roce 1605 posílá darem pozlacený kalich, významnou indicií  je i tradice českobratrského vyznání v krajířském rodě jdoucí hluboko do 16. století a výskyt této víry u poddaných na krajířském zboží.

   Pro oba je svatba předělem. U Volfa můžeme důvodně předpokládat, že zhruba někdy od ní začíná upouštět od své dvorské a vojenské kariéry a svou budoucnost spatřovat  spíše v roli šlechtického statkáře, který se programově včleňuje do života stavovské společnosti. O tom, proč dochází k tomuto obratu, nic nevíme.

*  *  *  *  * 

    Není jasné, do jaké míry uvědoměle nebo pod tlakem jakých okolností formulují oba manželé své hospodářské záměry, které pak v společném životě skutečně naplňují,  jednotná strategie, korespondující s dobovými scelovacími procesy šlechtické vlastnické držby, však v tomto směru existuje. Lze ji zhruba vymezit cílem majetek rozšířit, právně ho zajistit vzájemnými nástupnickými smlouvami, a zejména soustředit jeho jednotlivé části blíže k sobě a blíže k přirozeným centrům moravského společenského a politického života - to je k Brnu a ke Znojmu. I proto asi Kateřina, vystupující až do své smrti jako samostatný právní subjekt a z tohoto hlediska i Volfův rovnocenný partner, své poměrně odlehlé dačické dědictví prodává. Určitě ji  k tomu vedou i jiné, dnes již nezjistitelné důvody osobní, ale potřeba získat kapitál k novým atraktivním investicím hraje jistě úlohu důležitou.

      Novým vlastníkem dačického dominia se po téměř stu letech souvislé krajířské vlády stává bohatý Vilém Dubský z Třebomyslic, právě povýšený do panského stavu, který za velké panství s více jak 600 usedlými nevolníky, s dvěma zámky, poddanským městem Dačice, 21 vesnicemi, městečkem Lipolec, jednou tvrzí a dalším příslušenstvím vyplácí Kateřině sumu 106.000 zlatých. Jednání o této majetkové transakci probíhá asi již od roku 1608, zapsání do zemských desek je pak provedeno až 6. srpna 1610 (14).

   I když Kateřinino právo na volné disponování s dačickým dominiem se dnes zdá nesporné, pokouší se ho na zasedání "svatokunhutského" panského soudu v Brně v listopadu roku 1610 zpochybnit její neznámý příbuzný Jáchym Krajíř (15), který   "...poněvadž statku pozemského nemá...  paní Kateřinu z Krajku o statek Dačický obvinil...". Přijetím této žaloby, a jistě i aktivní přípravou obhajoby tak Kateřina uplatňuje ve smlouvě nestandardně uvedené ručení za možné právní vady prodeje, a tedy i svou povinnost bránit nového nabyvatele statku :”... a také jestliže by to zboží od kohokoli v čemkoli naříkáno bylo, to svrchu psaná paní Kateřina z Krajku s erby a potomky svejmi ... (jej) očišťovati mají a povinni budou...”. Možné problémy tedy asi tušila předem.

   Zemský soud však vzápětí vydává nález, že "...pro zatmělost a  neobyčejnost slov  v půhonu položených paní Kateřina není povinna, tomu půhonu odpovídati ...". Je pravděpodobné, že svůj vliv v této souvislosti uplatňuje  i Vilém Dubský, zkušený jurista a sám významný moravský sudí, který je navíc na příznivém vyřízení kauzy osobně zainteresován.

   O podstatě pře, znovu projednávané ještě na “svatokunhutském” zasedání o rok později, toho bohužel mnoho nevíme. Z lakonických zpráv Karla st. ze Žerotína (16)  pouze usuzujeme, že šlo o dnes již neznámou rodovou smlouvu uzavřenou snad mezi bratry Kateřinina otce Albrechta nebo jejího děda Volfa Albrechta či dokonce ještě jejího praděda Jiřího Krajíře, kterou svobodným a nezávislým prodejem dominia  mohla porušit.

*  *  *  *  *

  Souběžně s prodejem Dačic kupují oba manželé společně rozsáhlý jaroslavický statek, kde žije asi 350 poddaných se svými rodinami a čeledí. Patří k němu mimo jiné zámek a městečko Jaroslavice s dvorem, pivovarem a ovčírnami, ale bez podacího, městečka Šatov a Hrádek, Slup s velkým mlýnem, ale bez podacího, ves Micmanice s mlýnem, vsi Oleksovice a Křidlůvky, v té době pusté Mackovice a Načeratice a některé další vsi, dále peněžité platy z Vémyslic, Kadova a Petrovic. Značnou sumu, na kterou je v té době prosperující dominium oceněno - 198 000 zlatých, skládají oba manželé v hotovosti přímo do rukou prodávajícího - bývalého moravského zemského hejtmana Ladislava Berky z Dubé (17). Koupě je pak intabulována 2. února 1609 (18).

   Za pět let nato přijímá Volf Kateřinu “.. na pravej a jednostejnej spolek ...” na vlastní polovinu jaroslavického zboží. A při této příležitosti ji jmenuje “...manželku mou milou, téhož všeho napřed psaného zboží a dědictví svého pravou společnicí a po smrti mé nápadnicí...”. Totéž činí stejnými slovy a ve stejném dni na své polovině jaroslavického statku i Kateřina. 26. února 1614 pak obě smlouvy, do kterých každý z nich “... pro lepší toho jistotu pečeť svou vlastní ..... přitisknouti dal ...”, vkládají do zemských desek (19).

   Jaroslavicím, obklopeným úrodnou vysokobonitní půdou, přikládají oba velký význam, asi i pro jejich výhodnou polohu, a volí je za svoje hlavní venkovské obydlí. Toto zásadní rozhodnutí určuje i povahu jejich role jako stavebníků. Místo starší stavby tu totiž budují výstavný zámek (20) odpovídající změněným nároků doby na standard bydlení bohatého venkovského šlechtice. Na velkorysou koncepci nového sídla, jehož základy mohly být položeny i za předchozího majitele Ladislava Berky z Dubé, upomíná jeho autentické vyobrazení na Rottmayrově fresce vranovského sálu předků pocházející z roku 1695. Zaujme nás v něm zejména impozantní, architektonicky zajímavá část s dominující hralovou věží a vznosnou arkádovou soustavou postavenou na mohutných obloucích, tedy pozdně renesanční část, která byla po úpravách začleněna do plánu pozdější barokní přestavby a která patří dodnes mezi základní charakteristiky jaroslavického zámku.

*  *  *  *  *

     Společná držba jaroslavického dominia má svoje přednosti a odpovídá podílnictví obou manželů na zajištění kapitálu potřebného ke koupi panství. Přináší však i některé problémy. V aktuálním čase neobvyklou a osobně asi nepříjemnou příhodu prožívá v tomto směru Volf při zasedání "svatokunhutského" zemského soudu v Brně v roce 1609, kde chce - jako nový majitel Jaroslavic - zastupovat Ladislava Berku z Dubé  v jeho sporu s Pertholdem Bohobudem z Lipé. Je mu to však znemožněno, protože "... pan z Althannu ... sám panem Jaroslavským není než spolu s paní a paní tu nestojí, ani nezmocnila..." (21).

     U brněnského panského soudu se pak Volf v následujících letech (ale i dříve) účastňuje několika dalších procesů. Tak například v roce 1610 se pokouší řešit svoje dosud nevyřízené pohledávky váznoucí na oslavanském dědictví. Královský prokurátor čte při této příležitosti zvláštní listinu, v  níž "... J.M. poroučeti ráčí, aby pana z Althannu pře aneb raději  p. podkomořího  na  místě J. M. král. jakožto zástupci jeho p. z Althamu  ...  z   pořádku  práva  vyňata a před  jinými půhony souzena byla ..." (22).

   Trvalé problémy má Volf hlavně se svým sousedem - českým maršálkem Pertholdem Bohobudem z Lipé (23). Ten ho například v roce 1609 pohání za to, že brání jeho lidem ve vybírání mýtného, asi pět let trvá spor o oprávněnost úprav říčního koryta na jaroslavickém panství mající za následek zkvalitnění vodohospodářských poměrů na panských mlýnech ve Slupi a Micmanicích, ale současně i oddálení řeky od Pertholdova mlýna dyjákovického. S panem z Lipé má i další pře.  

       Původ zjevně nepříznivého vztahu mezi mladým Pertholdem Bohobudem a zkušeným Volfem, a jistě i Kateřinou je psychologicky motivován. Svoje kořeny může mít ještě v devadesátých letech, kdy Kateřina byla provdána za Perchtoldova otce Jana z Lipé a kdy tedy byla jeho nevlastní matkou. Indicií je v této souvislosti i průběh vypořádání dědictví po Janově smrti v roce 1598. Ovdovělá Kateřina ihned po zahájení soudního řízení rezolutně požaduje a svědecky dokládá smluvně zajištěné peníze, zaplacení tisícových částek, získaných mimo jiné i prodejem jejího vlastního domu ve Znojmě a nebožtíkovi půjčených, ale také se aktivně hlásí k "... všechněm klinotům, stříbrům, stádu, které jest v oboře Aleksovské i což odtud od klisen a hříbat vzato jest..." (24). A má i jiné pohledávky. Její roztrpčení jistě vzbuzuje marná snaha jejího bratra Oldřicha,  přísedícího panského "většího" soudu, o to, aby mu bylo po smrti Jana z Lipé svěřeno poručnictví nad nezletilým Pertholdem Bohobudem, a tím i správa sice zadluženého, ale stále velmi atraktivního moravskokrumlovského dominia.

     O  Volfově  rostoucím vlivu  v  moravské  stavovské obci, ale i o jeho osobní ctižádosti a o jeho nových ambicích jako příslušníka novožitného panského rodu na Moravě jen nedlouho usedlého, svědčí dopis panského zemského soudu ze 7. března 1613 adresovaný císaři jako markraběti moravskému a nominující Volfa Dětřicha a dalších šest osob "... o které jsme se tak mezi sebou, znajíce jich k tomu hodnost a spůsobilost, byli snesli..." (25) na nové přísedící zemského práva. Císař z nich měl vybrat a schválit dva kandidáty. Panovníkovo rozhodnutí však ve Volfův prospěch nevyznívá. Možných vysvětlení je více.  Jistou roli v tom může hrát snad změna politického klimatu v roce 1611, to je po nástupu  Matyáše na  český  trůn,  spíše  je  však  jeho kandidatura z pohledu dvora vyhovující - Volf zde neopochybně stále má jako nominální Maxmiliánův dvořan důležité kontakty, dokonce se podle jedné méně věrohodné zprávy stává i Matyášovým komořím, jiní uchazeči jsou však vhodnější.

*  *  *  *  *

      "Na svatého Mikuláše" v roce 1614 dále rozšiřuje své pozemkové vlastnictví - tentokrát bez manželky Kateřiny, a to o spojené vranovsko-novohrádecké panství s více jak 400 nevolnickými rodinami, nábožensky i národnostně opět smíšenými, ale zřžejmě s dosud převažujícím českým živlem. Kupuje ho za 145 000 zlatých od Jana Volfarta Streina ze Schwarzenau, na Nových Uherčicích a na Bítově. Oba se dobře znají a jsou spolu i vzdáleně zpřízněni (26).

   Ve smlouvě je jmenován  zámek a městečko Vranov s pivovarem, vápenkou, s doly na  železnou  rudu, hamry,  poplužním dvorem a kostelním podacím, dále městečko Šafov s kostelním  podacím, ves Lančov s cihelnou a kostelním podacím, ves Starý Petřín s kostelním podacím, dále vsi Nový Petřín, Čížov, Podmýče, Onšov, Jazovice, Milíčovice, dále "zámek" Nový  Hrádek  (27),  pustý "zámek"  Šimberg (28),  městečko Štítary s obilními desátky, ale  bez kostelního podacího, městečko Lukov  s poplužním dvorem, pivovarem a ovčírnou, ale bez kostelního podacího, pusté vsi Křímov, Telčice, Český, Vlkov a Epice (29).

     Prodej Vranova se uskutečňuje v roce 1614, ale protože krátce po uzavření smlouvy pán ze Schwarzenau umírá a kupní smlouva ještě není zapsána do zemských desek, odkládá se vlastní předání panství až do 25. února 1617, kdy je o tom mezi Volfem Dětřichem a poručníky nezletilých dětí původního majitele uzavřeno nové písemné ujednání. Změna majitele je pak intabulována až v roce 1618 (30).

   V této souvislosti se vynořuje logická otázka, odkud vzal Volf na zakoupení Vranova peníze. Vždyť ohromnou sumu 145.000 zlatých musel složit hotově, pouhých pět let po velmi náročné investici do zakoupení jaroslavického dominia a v situaci, kdy zde vynakládal velké částky na budování nového zámku. Odpověď můžeme pouze tušit. Část finančních prostředků si mohl samozřejmě vypůjčit, byla to ostatně v té době častá praxe mezi feudály, kteří se navzájem zadlužovali naprosto běžně. Daleko pravděpodobnějším se však zdá - i vzhledem k tomu, že byl v roce 1621 téměř bez dluhů, že čerpal ze zdrojů vytvořených během dřívějšího, nepochybně velmi lukrativního vojenského podnikání.

    Další zajímavou otázkou v této souvislosti je, proč kupuje právě Vranov. Dnes již pochopitelně nemůžeme zinventovat všechny jeho motivy s přijatelnou věrohodností, jedno je však skoro jisté. Že získání vranovsko - novohrádeckého, ale i jaroslavického panství a podržení a rozvoj Oslavan bylo podporováno, nebo snad i přímo iniciováno manželkou Kateřinou, a to samouzřejmě z pragmatických ekonomických důvodů, ale rozhodně nejenom z nich. Všechna tři dominia totiž Krajířové nedlouho před tím již  vlastnili. Držel je děd Kateřiny Volf Albrecht, nejvyšší pražský purkrabí, a po jeho smrti Kateřininy strýcové Jiří Volf a Adam Volf. Je to shoda natolik nápadná, že se o náhodu jednat nemohlo.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                         

*  *  *  *  *

     Po roce 1614 tedy Volf Dětřich vlastní nebo spoluvlastní tři středně velká moravská panství, která jsou trvalým, a jistě i vydatným zdrojem jeho příjmů.  I když  jako bezdětný nemusí věnovat žádné prostředky na nákladnou výchovu a zaopatření svých dětí, je jeho potřeba hotových peněz značná.

     Přímé platy odváděné poddanými nebo jejich naturální dávky představují  v tomto směru sice důležitý, ale menší zdroj. Podstatnou částí zisku  tvoří zemědělská velkovýroba na vlastních poplužních dvorech vranovském, lukovském, vracovickém a na dalších pak na jarioslavickém a oslavanském dominiu. Potřebné práce jsou na nich zajišťovány, jak je to v té době obvyklé, námezdními sezonními silami, a v jisté míře i pomocí méně efektivních poddanských robot.

     Pěstuje se zde hlavně žito, oves, ječmen, pšenice, proso, pohanka a hrách. Aktuální je i živočišná výroba, zejména chov ovcí. Rozsah Volfova dominikálního hospodářství není přitom malý. Částečnou představu si můžeme udělat z inventáře pořízeného na jaře roku 1621. Na vranovském, oslavanském a řeznovickém dvoře (u Oslavan), tedy na jediných třech z celé Volfovy domény, které v té době asi ještě nebyly podstatným způsobem postiženy destrukcemi tzv. české války, se skladovalo cca 117 mtů mouky (31), cca 116 mtů různých druhů obilí, vymláceného i ještě "ve slamách", a 8 mtů hrachu, dále zde bylo ustájeno 172 kusů hovězího dobytka, 116 prasat, 41 koní a 1044 ovcí (32).

   Významným zdrojem jeho důchodů jsou vedle zemědělských dvorů i pivovary na vranovském hradě, v Lukově, na Jaroslavicích a na Oslavanech, v nichž se navíc zhodnocuje panské zrno a jejichž produkci odebírají venkovské krčmy jednotlivých panství. Totéž se týká vrchnostenských vín pěstovaných a vyráběných hlavně v okolí Nového Hrádku a na Jaroslavicku. Užitek přináší i rybníkářství, provozování mlýnů, hospod, cihelen, vápenek, zahrad, panských dolů na rudu a manufakturních hamrů ve Vranově, kde se třeba ve stejném období roku 1621 nabízí k prodeji 550 centů surového železa (33).

*  *  *  *  *  

   Organizace výroby a obchodu a vůbec ekonomika celého jeho majetku vyžaduje kvalifikovaný správní systém. Zajišťují ho panské kanceláře plnící - jak je obecně známo - trojí funkci: řídí a organizují výboru, vykonávají soudní, policejní a správní pravomoci, ale přebírají i některé prvky veřejné správy jako vybírání berní či verbování branců. V zájmu zachování účelné proporcionality výkladu se stručně zmíním pouze o kanceláři vranovské.

   V jejím čele stojí - v dubnu 1621, tedy již po Volfově úmrtí - nejdůležitější osoba aparátu - "pan ouředník" Šimon Sochor odpovídající za chod kanceláře v plném rozsahu její činnosti. Mimo jiné to znamená, že dozírá na režijní vrchnostenské hospodaření, ale i na  zemědělskou výrobu v nevolnických usedlostech, na zisky z dožívající ekonomiky  rentovní a na  další  užitek,  které panství přináší.  Ale také asi vyřizuje některá odvolání od rychtářských  soudů, vyjadřuje se ke stěhování, ke sňatkům a zaměstnání nevolníků atp. Odhadujeme, že Volfova, a snad i Kateřinina role se  v tomto směru projevuje v tvorbě koncepce, to především, dále v revizi hospodaření a v rozhodování o podstatných problémech správy. Ve vranovském případě je navíc zajímavé, že úředníkem je schopný a privilegovaný nevolník. Zachoval se o tom Volfem podepsaný "list zhostný" z 30. července 1620, kterým Šimon Sochor "... za jeho věrné služby a na přímluvu přátel mých milých ... s dobrým rozmyslem a čistou vůlí mou ...  kdyby mne ... Pán Bůh všemohoucí prostředkem smrti časně z tohoto světa povolati ráči, tehdá aby dotčený ... s manželkou, a dítkami svými, z poddanosti, a člověčenství, kterýmž mně zavázán jest, propuštěn (byl) a osvobozen..." (34).

  Členem byrokracie je dále důchodní Kašpar Jonas, který je vedoucím účetní agendy. Znamená to, že vede účetnictví vybraných poddanských dávek a platů, sirotčích peněz a dalších poplatků. Dále má na starosti hlavní pokladnu a hotovými penězi do jisté míry přímo disponuje. Tzv. obroční písař nebo také písař obilní má na starosti polní hospodaření včetně uskladnění a prodeje obilí a s tím spojené vedení obilních účtů. Písař hamerní pečuje o chod dolů na rudu a vranovské vrchnostenské železárny.

  Na rozlehlém hradě dále pracují, a asi většinou i žijí, někdy s rodinami, dva myslivci, čtyři mušketýři, sládek, pivovarský dělník, bednář, šafářka se čtyřmi dívkami, kuchařka, vrátný a pacholek ke koním.

*  *  *  *  * 

     Obytné jádro vranovského sídla, soustředěné na východním ostrohu skály poblíž gotické kaple, je ovšem vyhrazeno k pobytům majitele, jeho rodiny a jeho možných hostí. Zdá se však, že se v něm Volf Dětřich s rodinou mnoho nezdržuje, že ho chápe spíš jako správní centrum dominia a vítané útočiště pro případ válečné nouze. Tomu zřejmě odpovídá i pozornost, kterou věnuje svým dnes již nerozpoznatelným stavebním úpravám této středověké  pevnosti  -  pokud  je  vůbec  v  poměrně  krátké  době  své  vlády  organizuje, pak s největší pravděpodobností nepřekračují meze strohé účelovosti.

   Totéž lze s jistou obměnou říci i o Novém Hrádku, obklopeném nepřístupnými lesy, tedy o bývalém centru samostatného panství teprve nedávno sjednoceném s Vranovem. Ten je navíc poměrně malý, méně pohodlný a stranou hlavních cest.

   Nepochybně častěji naproti tomu Volf užívá jím a jeho ženou Kateřinou vybudovanou novostavbu jaroslavického zámku. Ta představuje současníky ceněné sídlo nového typu, připomínající svou impozantností jeho pozapomenuté dvorské aspirace. Na nákladech pro tento ambiciozní projekt Volf ani Kateřina nešetří, je to otázka jejich cti, důstojnosti a osobní prestiže. Finanční velkorysost si ostatně mohou dovolit.

       Oslavanské  sídlo  plní v životě Volfovy rodiny rovněž důležitou roli. Zde, v renesančním zámku přiléhajícím k románsko gotickým budovám bývalého kláštera cisterciaček a obklopeného parkem, má svoje pokoje on a jeho matka "stará paní vdova z Althannu" i jeho žena Kateřina se svým fraucimorem. Volf sám tu má  svou bibliotéku,  v níž je "... knih všelijakých jazyků obzvláště latinských nemálo... a listů všelijakých na pergamenu psaných nemálo..." (35).

*  *  *  *  *

   V jistém směru banální starosti o hospodářství v provinčním moravském světě tak málo připomínajícím rušné cizí země, dvůr arciknížete Maxmiliána, uherské bojiště nebo další prostředí, které důvěrně znal, nemohou ctižádostivého a činirodého Volfa naplnit. Je vším jiným jenom ne venkovským šlechticem užívajícím v bukolické atmosféře vlastních důchodů. Má potřebu širokého kontaktu a aktivní společenské, politické, a pochopitelně i ekonomické komunikace. I v duchu dobové módy, ale především z praktických důvodů si proto pořizuje  dva velké  domy ve významných  královských městech, v nichž získává i důležitá měšťanská práva.

   První z nich, asi půl roku před koupí Vranova - 13. června 1614 - v prestižní moravské metropoli Brně, a to přímo ve středu města na rohu dnešního Zelného trhu a ulice Masarykovy (36). Prodává mu ho "za sumu 2 500 zlatých počtu a čísla moravského" jeden z radikálních protagonistů pozdějšího stavovského odboje - mladý nekatolík Ladislav Velen ze Žerotína.  Jde o dům,  spíše však palác, který podle půdorysného plánu Brna z roku 1643 patří zastavěnou plochou k největším ve městě.  V něm má Volf jako bohatý feudál  s rozhledem i zkušenostmi přímý kontakt s hlavními událostmi stavovské politiky. Je vpodstatě jisté, že ho zařizuje alespoň na standardní úrovni odpovídající jeho postavení ve společnosti a že se v něm aspoň občas i  zdržuje.

    Druhou nemovitost pak získává - spolu se svou manželkou Kateřinou - počátkem roku 1618 v jihomoravském Znojmě, a to zřejmě na pozemku dnešního "althannského paláce" na Horním náměstí č.3. Je to opět promyšlený čin, který mu umožňuje využít výhodnou geografickou polohu tohoto města, lokalizovaného mezi vranovské a jaroslavické dominium a účinněji  se  tak  uplatňovat  v  životě  regionu.  Navíc  Znojmo leží na jednom z hlavních tahů na císařskou Vídeň, a tedy i v blízkosti jeho menšího a již zmiňovaného dolnorakouského statku Nieder - Grünbach.

    Znojemská majetková transakce je doprovázena starostlivým právním zajištěním  mezi oběma  kupujícími.  Ve  svém  písemném  prohlášení  určují - ve smyslu dřívějších juristických ujednání, že po Volfově smrti má dům zůstat Kateřině. Zemře-li však Kateřina dříve, pak se stává výhradním vlastnictvím Volfovým (37).

*  *  *  *  *

     Tato další majetková dohoda mezi oběma manželi, logicky navazující na společnou držbu Jaroslavic a týkající se asi i dalších částí Volfova jmění, se uskutečňuje těsně před Kateřininou smrtí. Ta přichází brzy nato, někdy mezi 24. dubnem 1618 a 30. červencem 1620, nejpravděpodobněji však počátkem roku 1619.

    Bližší okolnosti jejího úmrtí neznáme. Právě tak nemůžeme pro nedostatek informací přesněji posoudit životní styl Kateřiny nebo její roli ve stavovské společnosti. Přesto kritické vyhodnocení zjištěných skutečností umožňuje formulovat alespoň několik podložených  hypotéz.

     Předně se zdá, že se vztahy mezi Kateřinou a Volfem v ubíhajícím čase, zejména  v posledním desetiletí - rozvolňují. Do jisté míry na to může mít vliv i skutečnost, že v manželství chybí děti. Jak se zvláště Kateřina vyrovnává s tímto sociálně frustrujícím výpadkem, který ji podle dobových měřítek společensky degraduje, nevíme. Jednoduché to však rozhodně není.

   Je bohatou aristokratkou a se svým majetkem disponuje se zjevně se projevující právní suverenitou. Spoluvlastnictví značného jmění, právně potvrzené různými smlouvami, však ji i Volfa svazuje pouty vzájemné závislosti. A nutí oba ke spolupráci, možná topograficky diferencované, která, a ledacos tomu nasvědčuje, přílišnou harmonií neoplývá.

     S jistotou můžeme naopak tvrdit, že Kateřina je nábožensky založená, konfesijně však málo snášenlivá. Za její a Volfovy vlády, a jistě hlavně jejím přičiněním, se prohlubuje reformace v městečkách a vsích společného majetku. Nekatolické fary jsou     v té době připomínány na  řadě míst Vranovska, Oslavanska i Jaroslavicka.

*  *  *  *  *

   Po svém ovdovění je tedy Volf jediným vlastníkem úctyhodného majetkového souboru, který ho řadí k nejbohatším šlechtickým usedlíkům Moravy. Kromě dvou městských domů, dvou výstavných zámků, dvou hradů, devíti městeček, 25 vsí, rozsáhlých polností, lesů a dalšího majetku “vlastní” na svých moravských panstvích celkem l103 tzv. usedlých poddaných, což včetně rodinných příslušníků, čeledi, podruhů a hoferských rodin představuje hrubým odhadem 6000 osob z řad nevolnického obyvatelstva (38).     

    Ze svého majetku také odvádí nemalou daň - deset a půl tzv. "zbrojního koně". Hodnota této berně, stanovovaná usneseními stavovského  sněmu,  je  v jednotlivých letech různá. Například v roce 1604 se z ní platí daň 15 zlatých  moravských,  staví  se jeden jezdec a z každých pěti usedlostí jeden pěší vojín, v roce 1617 se z ní odvádí pouze daň ve výši 100 zlatých atp. 

     Jeden "zbrojní kůň" připadá v této době na asi l0 000 kop grošů českých, čili  20 000 zlatých moravských majetku. Teoreticky vzato to tedy znamená, že v době těsně před  stavovským povstáním by měla být hodnota tří Volfových moravských dominií 210 000  zlatých. Vzhledem k tomu, že však byly berní základy všeobecně velmi podhodnoceny, odhaduje se, že v průměru asi o třetinu, ale někdy i o dvě třetiny a více, a především  vzhledem k nedlouho předtím akceptované tržní ceně Vranova, Nového Hrádku a Jaroslavic (celkem 335 000 zlatých), musela úhrnná hodnota jeho moravského vlastnictví -  samozřejmě při započtení aproximativní ceny Oslavan - činit nejméně 500 000 zlatých,  téměř určitě však ještě víc. O tom, jak značná to je suma, svědčí srovnání s kvalifikovaným odhadem ceny všech moravských statků včetně církevních k roku 1619, dosahující výše 30 miliónů zlatých.

   Váha Volfova hlasu ve stavovské společnosti, podložená tak značným majetkem, tedy musela být nemalá. A on si toho byl jistě dobře vědom. Vždyť obecně v té době - a nejenom tehdy - platilo za mravné, že bohatství nepředstavuje jen záruku života  v pohodlí a dostatku, ale že je i legálním prostředkem k dosažení vlivu, moci a významnějšího společenského postavení, a právě tak i mimořádnou příležitostí k plnění povinností a ke službě celku. A tato zásada se samozřejmě uplatňuje před rokem 1618, tedy v předvečer třicetileté války, tím víc, čím více se prohlubují v zemích koruny české  náboženské a politické rozpory, čím více je silnější stavovská opozice a čím intenzivněji panuje na katolické i evangelické straně netolerance, hněv a zjevné nepřátelství.     

*  *  *  *  *

   K vypuknutí českého stavovského povstání v květnu 1618, exponovaného defenestrací místodržících z okna české dvorské kanceláře, zaujímá Morava po složitém vývoji nejprve neutrální postoj -  vítězí v ní nesouhlas s občanskou válkou a iluze kompromisu.

   Až na jaře 1619 je rozhodnuto.V dubnu obsazuje velitel českých vzbouřeneckých oddílů Jindřich Matyáš Thurn s asi 10.000 muži Znojmo a je tu nadšeně vítán moravskými evangelíky i přívrženci odboje z řad katolické šlechty. Přestrašená procísařská opozice rychle vyklízí pozice, olomoucký biskup kardilán Dietrichstein dokonce posílá po zvláštním poslu devótní kapitulaci. O Volfově stanovisku k těmto událostem sice nemáme žádné zprávy, ale můžeme mít za jisté, že s protievangelickými persekucemi a vůbec s konfrontační orientací habsburské administrativy nesouhlasí.

   Počátkem května 1619, na bouřlivém stavovském sněmu v Brně, se Morava s definitivní platností k odboji přidává a svoji vůli pak potvrzuje slavnostní kolektivní přísahou vzbouřených stavů a evangelické většiny brněnských měšťanů odehrávající se  2. května na Zelném rynku - pod okny Volfova vlastního domu. Je Volf tomuto jednání přítomen?  Nevíme. Ale jako jako jeden z prvních půčuje zemské stavovské vládě  - tolik potřebné peníze - 12 000 zlatých. Tuto sumu, určenou na najímání a vydržování žoldnéřského vojska a umožňující hrubým odhadem vyplácení žoldu asi 800 nájemným jezdcům po dobu jednoho měsíce, přebírá krátce po 28. květnu 1619 ve Znojmě stavovský plukovník Petr Sedlnický (39).

   Volf se tedy zařazuje do první věřitelské vlny , jen málo početné (40). Spontaneita,  s níž reaguje na naléhavou výzvu stavovských politiků, je svědectvím o jeho odvaze a opravdovosti, ale vyjadřuje jistě i důvěru v možnost konečného úspěchu. Věrohodnost jeho neoportunního přístupu přitom nezastiňuje ani to, že ho může do jisté míry motivovat i potřeba se s cíli povstání okázale solidarizovat a sejmout tak ze sebe před v té době všemocnou direktorskou vládou dvořanskou minulost a tíhu kontaktů s císařskou Vídní.

  V srpnu 1619 vyzývají direktoři Volfa Dětřicha, aby pro potřebu zemského dělostřelectva neprodleně zahájil ve svých hamrech na Vranově výrobu munice, a to dělových koulí podle odeslaných vzorků (41). Píší, že podle ujištění člena zemské vlády Ladislava Šlejnice (42) jim jistě vyjde “přátelsky” vstříc. Svůj list pak končí vypjatým zvoláním, příznačným pro nejistoty, rizika, ale i soudržnost vzbouřenecké doby : ať “milost Pána Boha s námi se všeckněmi býti ráčí ...”. Nemáme sice důkazy o tom, jestli Volf tento pokyn vyplnil, ale není žádného důvodu pochybovat, že se alespoň nepokusil.                       

   Bez bližších souvislostí se dále dochovala zpráva, že staví do pole “houfy” ozbrojenců (43) - jistě především z řad vlastních poddaných. Snad právě po nich se na vranovském hradě nalezli v roce 1621 dva vojenské vlašské  bubny (44). Šlo zřejmě  o tzv. zemskou jízdní hotovost, kterou byli povinni na svůj náklad vysílat do pole majitelé jednotlivých statků - podle jejich velikosti - nebo o prostou zemskou hotovost složenou z pěších vojínů a stavenou z počtu poddanských usedlostí. Teoreticky - podle předepsaných kvót - mohl disponovat s oddílem čítajícím asi deset jezdců a okolo 220 pěších.

     Volf tedy se zemskou vládou spolupracuje a dbá jejích pokynů, což za povstání každý dominus nečiní. Přirozeně tím reaguje na kritickou situaci země, kdy v létě 1619 vyhlašují moravští direktoři dvakrát po sobě hotovost každého pátého muže, nebo o rok později, již za falcké vlády a těsně před konečným vojenským rozhodnutím, kdy zemský hejtman Ladislav Velen ze Žerotína svolává na pomoc pro záchranu vlasti každého schopného muže včetně poddaných a úpěnlivě volá k boji "...až do vylití poslední krůpěje krve své hrdla svého...".

*  *  *  *  *

   Tím ovšem naše chudé informace končí. Odhadnout a zhodnotit Volfovy další možné aktivity za povstání a zařadit je do patřičného kontextu je proto obtížné. Lze však alespoň obecně shrnout, že je osobností s nadregionální autoritou, pozitivně hodnocenou i pro svoje dřívější válečné zkušenosti. Zná se dobře s většinou protagonistů odboje. Kvalitní vztahy má s některými zemskými direktory vlastnícími rovněž statky na moravském jihu a reprezentujícími spíše umírněnější stavovské křídlo - s Janem Čejkou z Olbramovic, Ladislavem Šlejnicem ze Šlejnic, a zejména s Jindřichem Zahrádeckým ze Zahrádek.  Vazby má však i na radikálního "arcirebela" - stavovského vojevůdce a za falcké vlády moravského zemského hejtmana Ladislava Velena ze Žerotína, ale také na držitele znojemského hradu - militantního evangelíka Viléma z Roupova, jehož první manželka - jako Volfova Kateřina - pocházela rovněž z krajířského rodu. Je dále příbuzným českého vojenského protagonisty Jindřicha Matyáše Thurna (45), inspirujícího na jaře 1619 brněnský květnový převrat, a má dobré kontakty s některými politiky rakouskými - je přece příslušníkem obou stavovských obcí. Je tedy možno důvodně předpokládat, že stojí  v pozadí, ale nepřímou, méně významnou politickou roli ve společnosti přece jen sehrává (46).

   Proč  se ale neuplatňuje - při svých zkušenostech a dispozicích -  přece jen  viditelněji, proč například nevykonává žádnou veřejnou zemskou funkci ? Jednak nemusí mít v rozhodujících stavovských kruzích v kritické chvíli dostatečnou důvěru. Je přece příslušníkem cizího panského rodu usedlého na Moravě teprve v druhé generaci, a především je do roku 1618 nominálním habsburským dvořanem, trávícím část života ve služnách ultrakatolického arciknížete Maxmiliána. Navíc jeho bratr generál Michal Adolf je všeobecně obávaným vojenským profesionálem, který čas od času plení české země v cizím žoldu již od pasovských událostí  v roce 1611 (47).

     Důležitou, a možná i pdstatnou roli hraje v tomto směru i Volfovo zdraví, za povstání ho totiž vážně trápí dnes již neidentifikovatelná choroba. Kardinál z Dietrichsteinu v jednom pobělohorském dopise císaři dokonce  usuzuje, že jen kvůli ní se nezúčastňoval vzbouřeneckých porad a vůbec se neprojevoval aktivněji (48).

   Další důvody však však mohou spočívat i v možných postojích samotného Volfa Dětřicha. Se základními výsledky odboje - to je s přeměnou českého státu v konfederaci rovnoprávných zemí s mocensky slabým panovníkem v čele a s prosazením konfesijních svobod potvrzených pro Moravu stavovským sjezdem v roce 1619 podle Majestátu Rudolfa II., se zřejmě ztotožňuje alespoň v zásadě. Po srpnu 1619, po volbě Fridricha Falckého za českého krále, však o něm zkoumané prameny mlčí. Je to možná náhoda, ale může to signalizovat i Volfovu prohlubující se politickou obezřetnost charakteristickou v té době pro kompromisnicky orientovanou část stavovské obce a motivovanou rozpaky ze svržení legitimní dynastie, a zejména obavami z vyhraněně konfrontačního vývoje a vůbec z vysoké míry ekonomického regresu. 

 
*  *  *  *  *

    Ten je totiž značný. Hektická léta české války doléhají na obyvatele Moravy, a tedy i na Volfovy nevolníky z Oslavanska, Vranovska, Novohrádecka a Jaroslavicka náhle a způsobem doslova zdrcujícím.  Počátkem roku 1620, tedy asi půl roku po volbě Fridricha Falckého za českého krále, drancují oslavanské panství zdivočelí "lisovčíci" z proslulého pomocného sboru lehké kozácké jízdy, kterou posílá polský král Zikmund III. Vasa na pomoc císaři.

       Ale i vranovské dominium - zejména jeho východní část - se stává místem průchodů vojsk spojených s násilnostmi soldatesky. O doslova tragické sociální situaci obyvatel svědčí suplika poddaných Šafova, Starého i Nového Petřína, Čížova, Lančova a Podmýčí pocházející s největší pravděpodobností z poloviny roku l620 a adresovaná vranovské vrchnosti. Pisatelé v ní uvádějí, že vojáci prošli jejich obcemi celkem třikrát, že vyloupili a vypálili domy a pobrali zásoby, takže není co jíst a nejsou ani peníze. A pokorně prosí o prominutí dlužných peněžních i naturálních dávek, o trochu jídla alespoň pro děti, a hlavně o ochranu (49).             

    Utrpěli ale i nevolníci z Novohrádecka. Miličovice jsou vypáleny skoro celé, vracovický poplužní  dvůr má  prázdné sýpky,  stáje bez dobytka,  chybí  nutný  inventář.  Ilustrativní  je v tomto směru úpěnlivý dopis purkmistra, rychtáře a starších městečka Lukova z 19. dubna 1621 adresovaný opět vranovské  vrchnosti, v němž pisatalé "... na miestě všech osadních dědin přinacházejících k Novému Hrádku..." uvádějí, že "... skrze vojenský lid, kteříž jsou nás nočně loupili více než do vosumnácte kráte na nás přišli, kdo sme co měli od koní dobytku všelijakého velkýho i malýho od šatstva dokonce nám pobrali, tak sou z nás žebrákův nadělali... nikdež nic nezůstalo než holé poustky...". A dodávají, že když se jim nedostane od vrchnosti pomoci, “... teda my musíme gruntů pustých nechati a od nich odejíti...” (50).

     Snad nejhůře je však postiženo Jaroslavicko, a to řáděním oddílů císařského generála Dampierra. Jak o tom píší l.srpna 1619, tedy krátce před vítěznou bitvou u Dolních Věstonic, moravští direktoři direktorům českým "...nepřítel zámku Jaroslavic, kterýž sice od nás takž jakž bejti mohlo, třemi sty lidu zemského obsazen byl, se zmocnil, tvrzi... a jiné mnohé místa vyplundroval..., Mackovice a Dyjákovice i vypálil..." (51). Ještě  téměř  po  dvou  letech  je  ekonomika panství zcela rozvrácena. Nový renesanční zámek v Jaroslavicích je prázdný, pivovar nepracuje, v pokladně důchodního písaře je jen 60 zlatých, kancelář nemá na platy pro čeládku, ožebračení poddaní "dluží" vrchnosti několik set zlatých, ale i naturální dávky, dominikální i poddanská půda není oseta ani ozimy, ani jařinami, a  "...na celým tom panství ani dobytku...žádnýho není ...ani obilí jak dutýho tak i v slamách ... " (52).

*  *  *  *  *

    Jak Volf na tuto situaci reaguje ?  Objektivně je proti válečným destrukcím, proti ničení majetku svých těžce strádajících a často zoufalých nevolníků bezmocný a organizovat přímou pomoc je pro něho reálné jen do jisté míry. Účinným způsobem však může zabezpečovat, a také zabezpečuje aspoň sebe, svoji rodinu a svůj majetek.

    Chová se asi tak, jak je běžné. To zmamená, že peníze, šperky, stříbro, zlaté nádobí a další cenné předměty, do nichž si bohatá šlechta té doby ukládala peníze na zlé časy, a vzácné i méně vzácné kusy mobiliáře odváží ze svých zámků do pevně hrazených měst v naději, že zde budou lépe chráněny.

    Kam přesně je schovává, již dnes asi není zjistitelné. Vždyť jediným vypovídajícím pramenem, který máme v tomto smyslu k dispozici, jsou inventáře jeho brněnského i znojemského domu a dále vranovského hradu z dubna 1621, tedy z doby čtyři měsíce po definitivní porážce povstání (53). Tehdy se však již na nich nepochybně podepsalo zajištění městskými radami a armádou, navíc Volf sám mohl těsně po Bílé Hoře provádět další cílevědomé zásahy a zde uschovaný majetek, aby ho uchránil před možnou konfiskací, odvážet zase jinam.

   Přesto jde o dokument cenný, který nám dává alespoň částečnou odpověď. Volfův brněnský dům je v té době sice téměř prázdný - kromě truhly s textíliemi je tu pouze jedna mísa, jeden talíř, jedno umyvadlo, dvě konvice a několik dalších drobností. Rovněž inventář bezpečného vranovského hradu je nápadně neúplný a většinou uschovaný "ve sklepích dole". V domě ve Znojmě se také skladují užitkové předměty a materiál - 56 polštářů a podušek, 49 peřin, ubohé zbytky zemědělského nářadí ze zcela vyrabovaných Jaroslavic, 500 věder vlastního vína v devíti velkých bečkách a proviantní obilí (54). Ale je tu ještě něco, co svědčí o tom, že dům mohl Volfovi sloužit, a také asi sloužil jako útočiště v době válečné nouze - uschované obrazy, čalouněný nábytek a další hodnotné mobilie z nedalekého hostímského obydlí direktora zemských peněz z devatenáctého roku Ladislava Šlejnice ze Šlejnic.

*  *  *  *  *

   Po prohrané dvouhodinové bitvě na Bílé Hoře, svedené 8. listopadu 1620, kapituluje ve dnech 14. a 15. prosince stavovský sjezd v Brně a v lednu 1621 otevírá oddílům císařského generála Buquoye de Longueval své brány i královské město Znojmo. Je zahájeno postupné tažení proti přímým účastníkům "ohavné rebelie". Hrozí jim zatčení, věznění, konfiskace majetku a v krajním případě i "propadnutí hrdla a cti".

     Volf, alespoň  se domníváme, dělá v tuto chvíli to, co se v tehdejších moravských poměrech plných zklamání, nejistoty a tísně, ale i zpozdilého očekávání císařského odpuštění zdá na první pohled nejpragmatičtější a co dělá i většina ostatních provinilců. Vyčkává, a asi - jako jiní snadno zmanipulovatelní pozemkoví vlastníci, kteří se kompromitovali, ale například i provinilí měšťané a celé městské rady - odvádí nové daně a "půjčky" vynucené na zbídačelé Moravě Vídní pro udržování císařského vojska i pro vyplacení vojska stavovského.

     Také se nepochybně spoléhá na přetrvávající styky s vídeňským dvorem. A jistě - alespoň pokud jde o nejhorší - zde počítá i s velmi vlivným starším bratrem generálem Michalem Adolfem (55), s jeho solidaritou a přirozenou potřebou ochránit čest rodu před hanbou a ponížením - přestože se generálův vztah k němu harmonií  nevyznačuje. Neboť ve stavovském světě se ještě v bělohorské době klade velký důraz na osobní vztahy mezi lidmi sobě rovnými a blízká příbuzenství se ve vážných krizích cení jako hodnota vítězící i nad politickými nebo rodinnými  rozpory.

     Současně s tím - jistě i v souladu s narůstající všeobecnou skepsí posilovanou hrůzostrašnými zprávami o řádění vítězného vojska a o účtování s provinilými - však novou situaci akceptuje i verbálně. Podle pozdějšího  písemného  svědectví zemského místodržícího Františka kardinála Dietrichsteina totiž před jeho emisarem prohlašuje, že se za povstání nemohl straniti stavů, že ctí Jeho Veličenstvo a že si přeje být jeho věrným služebníkem (56). Zdá se přitom nereálné, že by se tím vzdal vlastních politických a náboženských představ, s nimiž do povstání vstupoval, je nepochybně naplněn obavami z majetkových i jiných persekucí a zřejmě jen formálně přijímá asimilovanou pravdu - kapitulantské stanovisko ostatně zaujímá celá moravská stavovská obec včetně drtivé většiny vůdců odboje.

*  *  *  *  *

    Objektivního nebezpečí, které situace přináší, si je tedy vědom, ale máme dobré důvody se domnívat, že asi ne v plném rozsahu. Přesvědčuje nás o tom několik skutečností - mimo jiné i to, že se právě někdy v této vypjaté době, to je v prosinci 1620, nejpozději  v lednu 1621, tedy bezprostředně po Bílé Hoře,  rozhoduje znovu oženit.

   Důvody tohoto překvapujícího kroku jsou nejasné. Jistě se ale u něho neuplatňuje  ekonomický kalkul, nebohatá nevěsta pochází z rodiny, která musí zajišťovat zaopatření pro 27 dětí (sic). Pravděpodobnější je proto úvaha spojená s narozením syna - dědice, a především motivace emocionální, nebo snad  i nábožensko politická.

   Jeho druhou ženou se stává vzdálená příbuzná Dorota Anna ze Stubenbergu (57) ze starobylého štýrsko - dolnorakouského rytířského rodu. Je mladičká, osmnáctiletá, a není katolické konfese. Svatba, která musela být samozřejmě domluvena s Dorotiným otčímem Jakubem Stahrembergem již nějakou dobu předem, se koná nejspíše na Moravě. A je asi slavena s tlumenou okázalostí odpovídající panujícím poválečným poměrům a společenskému postavení ženicha jako politického provinilce i bohatého příslušníka panského stavu. A protože již vládne administrativa k Habsburkům loajální, pětačtyřicelitetý ženich předstírá - jak o tom později píše jeho bratr Michal Adolf, že sňatek uzavírá s vědomím a souhlasem císaře (58).

    Dobu krátce po svatbě tráví oba novomanželé asi v souladu. Pobývají snad v Brně, a možná nějakou dobu i na Oslavanech a Vranově. Dorota, obklopena družinou pěti služebných dívek, se postupně adaptuje na nové životní podmínky. Podrobnosti neznáme, ale víme například, že má ráda  hudbu a že ji v době na moravskou "panskou" kulturu poměrně chudou také pěstuje - na tehdy módní drnkací loutny. Dobrým vzájemným vztahům nasvědčují i Dorotiny privátní půjčky o udivující výši 20000 zlatých, jejichž ručitelem je shovívavý manžel Volf (59).

*  *  *  *  *

  Jejich soužití je však brzo zkaleno. Krátce po svatbě se totiž Volfova choroba náhle horší. A bratři bezdětného novomanžela, zřetelně zneklidněni unikající vidinou možného majetkového zisku, se  snaží právoplatnost uzavřeného manželství zpochybnit.

    Někdy v únoru nebo počátkem března 1621 generál Michal Adolf sepisuje - a Quintin spolupodepisuje - stížnost císaři, v níž uvádí, že se bez jeho vědomí a svolení jako nejstaršího bratra konal "aktus" Volfova nového sňatku. Označuje ho za neplatný, za neodpovídající světskému i církevnímu právu, a to pro údajnou Volfovu dvacetiletou impotenci, pro jeho, jak uvádí, trvalou neschopnost duší i tělem se stýkat s ženou. Konečně žádá - ve jménu pravdy, spravedlnosti a v zájmu zachování křesťanského řádu a dobrých mravů - o zahájení církevního inkvizičního řízení a o zrušení sňatku (60).

   Teoreticky se argumentace obou bratří opírá o Volfovo bezdětné partnerské soužití s Kateřinou. Ovšem Kateřinino první manželství s Janem z Lipé bylo také bez potomků a se svojí první ženou Jan z Lipé syna měl. A tak se zdá nepochybné, že žaloba, využívající nepřímo i Volfova zběhnutí do proticísařského tábora a jeho politického oslabení, je obviněním licoměrným, účelově vykonstruovaným a ve svých důsledcích nebezpečným. Vždyť podle tehdejšího práva byla prokazatelná neschopnost k tělesnému obcování v době před uzavřením sňatku skutečně důvodem k jeho prohlášení za neplatné, a tedy i k zbavení nového partnera všech jeho práv včetně majetkových.

      Jakým způsobem Volf reaguje, již nevíme. V zájmu svém i mladé manželky Doroty se však jistě pokouší hrozbě čelit. Mosty k Vídni, které mu zbývají z dřívějších dob, jistě nespálil. K účinné obraně mu však již nezbývá mnoho času.

*  *  *  *  *

    Nejpozději v březnu 1621 je už jeho choroba natolik vážná, že vzbuzuje nejhorší obavy. Sepisuje proto poslední vůli, kterou předává Jindřichovi Zahrádeckému ze Zahrádek (61) - spolu s tzv. "listem mocným královským", to je s již dříve - císařem Matyášem nebo spíše Rudolfem II. - vystaveným oprávněním umožňujícím svobodně odkázat majetek v situaci, kdy nejsou přímí dědicové.

    Jindřichovi rovněž svěřuje "...věrně...k schování..." kromě dalších důležitých listin i šestnáct dlužních úpisů spolu se zápisy ručitelskými, a to v celkové hodnotě 52 428 zlatých a 17 krejcarů (62). Tato aktiva přepisuje na svou ženu Dorotu. Je zajímavé, že kvitance nesvěřuje Dorotě přímo. Spoléhá zde asi na Jindřicha jako na důvěryhodného znalce zemského práva, ale také jako na přítele, kterým, jak lze tušit, dlouhá léta byl. Svoji úlohu v tomto směru hraje asi i Volfův zodpovědný úmysl zachovat tak vysokou částku, za níž je v té době možno koupit i menší statek, v celistvosti a bez umenšování, bez předčasného pokušení v křehkých Dorotiných rukách, zachovat ji jako její dědictví v značně nejisté době po Bílé Hoře, kdy jeho pozemkový majetek prudce klesá na ceně vlivem válečných událostí a kdy je navíc vážně ohrožen možnými konfiskacemi.

     Od Jindřicha Zahrádeckého si dále půjčuje 9 000 zlatých a vlastní volnou hotovost a cennosti ze svých obydlí asi bezpečně ukrývá nebo spíš svěřuje do uschování důvěryhodným osobám. Usuzujeme tak mimo jiné z toho, že se na Oslavanech, kde tráví poslední dny, a zřejmě i týdny svého života, po něm - bezprostředně po jeho smrti - nenalezlo  "peněz hotových  ani klínotu a zlata a drahého kamení ...žádnejch" (63).

     Nejpozději v polovině března 1621 je již jasné, že nemocného může zachránit jen zázrak. 21. toho měsíce proto píše moravský gubernátor František kardinál Die -trichstein císaři, informuje ho o Volfově těžké nemoci a dotazuje se, jak má postupovat v případě jeho úmrtí a jaké má zaujmout stanovisko v choulostivé otázce Volfova majetku (64). Tato opatrnost, charakteristická pro dosud nenormalizované moravské poměry té doby, svědčí mimo jiné i o významu, který právě jmenovaný zemský místodržící přikládá váze Volfova pozemkového vlastnictví a možným důsledkům vyplývajícím ze žaloby Michala Adolfa a Quintina z Althannu, protestu, s nímž se kardinál z hlediska církevního práva musí rovněž zabývat.

       Volfův konec,  k němuž asi přispívá i trauma z porážky povstání a ze společensky dehonestujících obvinění od vlastních bratrů, nastává pak hned vzápětí, někdy mezi 13. a 16. dubnem 1621. Umírá na Oslavanech přirozenou smrtí ve věku 46ti let a není již tedy svědkem pobělohorského vývoje a vyhýbá se i přímému potrestání.

*  *  *  *  *

     Bezprostředně po jeho smrti je na Vranov, Oslavany, Jaroslavice i oba městské domy uvalena nucená správa. František z Dietrichsteinu promyšleně ukládá dvěma zkušeným administrátorům - již zmíněnému císařskému radovi Jindřichovi Zahrádeckému ze Zahrádek a bývalému nejvyššímu písaři markrabství Janu Čejkovi z Olbramovic (65), aby se v pozůstalost jménem císaře “...pána nás všech Nejmilostivějšího uvázali, lidé v poddanost a člověčenství uvedli, ouředníky i písaře... dosadili a slibem k tomu zavázali, tak také... všelijaké svršky a nábytky... zinventovali...". Pro politickou situaci na Moravě v první polovině roku 1621 je příznačné, že úkolem jsou pověření právě dva pokoření a nadmíru snaživí  členové  odbojné  zemské  vlády  z  devatenáctého roku, sami očekávající trestní řízení s nejasným koncem.

   Oba "...Vysoce urozené knížecí Milosti poslušní služebnící..." na kardinálovu výzvu bezprostředně  reagují  a  k  inventárnímu  soupisu  všech tří panství i obou domů, pořízenému v pouhých třech dnech - 17., 18. a 19.dubna, připojují navíc obsažné memorandum sepsané na Oslavenech, v němž sdělují, že "...jsme nutně tělo nebožtíkovo oblečené do truhly vložené do kostela, který tu u zámku jest, vnésti a před oltář postaviti dali..." a prosí kardinála o instrukce, jak brzo se má pochovat, jak zorganizovat pohřeb, co k pohřbu koupit, koho pozvat a odkud na to všechno vzít peníze (66).

     Dále ve své zprávě mimo jiné upozorňují na nároky vdovy Doroty, s níž zjevně sympatizují. Ta "...nemá ani zlámaného peníze... a žádá proto vybytí svoje podle zřízení zemského ze všech statkův..." podle Volfovy poslední vůle a podle platných zákonů země. Dále prosí, aby "... při tom domě v Brně zanechána byla, že jí jej nebožtík dal..." a aby "...až do vybytí svého na Vranově, poněvadž tu v Oslavanech bezpečno není, býti mohla...". Oba komisaři připomínají ještě zvláštní Volfovy dary, kterých by se Dorota chtěla ujmout, například dvanácti kočárových koní, nového vozu, Volfových věřitelských zápisů, které na ni převedl apod.

   Kardinálova reakce na memorandum je pochopitelná. Vdově povoluje - po konzultaci s císařem zjevně respektujícím autoritu připravovaného církevního soudu a předběžně i stanoviska obou Volfových bratří -  přestěhování na Vranov, přiděluje jí černé smuteční šaty a později ještě nábytek, peřiny, cínové nádobí a další věci (67).  Ale jinak jí vstříc nevychází. Otevřená podpora Dorotiných nároků, i kdyby  ji proti všem předpokladům pociťoval jako naléhavou, je pro něho nežádoucí - izaké vzhledem k významu, který má pro jeho rekatolizační úsilí na Moravě starší z Volfových bratrů - horlivý katolík Michal Adolf (68).

*  *  *  *  *

   O Volfův majetek se zatím vede zápas, dnes asi rekonstruovatelný jen v konturách. Vyhlídky Doroty, píšící císaři, dále kardinálu Dietrichsteinovi i českému místodržícímu Karlu Lichtensteinovi, jsou od samého počátku mizivé. Úspěch zato slibuje úsilí Michala Adolfa, v jehož prospěch hovoří i velké  půjčky císaři na vedení války (69). Bez šance však není ani přirozená snaha dvorské komory uchovat Volfův majetek pro panovníka.

   Konečné rozhodnutí je dlouho odkládáno.  V konečném zúčtování s moravskou opozicí totiž Vídni brání konflikt s uhersko tureckými oddíly sedmihradského magnáta Bethlena Gábora. Až na jaře 1622 se zdá, že je - s výjimkou Vranova - rozhodnuto. V tzv. "Artikulích" z března toho roku je   v oficiálním seznamu katolických obyvatel Moravy, kteří vlastní deskové majetky, jmenován Michal Adolf jako pán na Novém Hrádku, Jaroslavicích a Oslavanech (70).     

  Volfův zřetelně rozpoznatelný podíl na rebelii však stále není pojmenován, asi i  proto, že se oba bratři stále snaží prokázat - ve snaze zabránit konfiskaci majetku ve prospěch fisku - Volfovu nepříčetnost, to, že se povstání zúčastnil v přechodném pominutí smyslů, a že tudíž nebyl za svoje činy zodpovědný. Chybí v oficiálním seznamu účastníků povstání ze 7.března 1622 mezi původci “ ... rebelie a těmi, kteří pomáhali tomu... a z toho se těšili ... peníze k zemi na vojáky půjčovali... žváči ...  proti víře katolické... " atd. (71). Není dokonce uveden ani v žalobním spise ze srpna 1622, v němž brněnská hrdelní komise v čele s kardinálem Dietrichsteinem inventuje živé, ale i mrtvé provinilce, jejichž památku proklíná a jejichž majetek zabavuje. Až 22.prosince téhož roku je ve zvláštním rozsudku soudního tribunálu ustanoveného k potrestání odboje konečně jmenován a posmrtně - jako provinilec "druhé třídy" - odsouzen ke konfiskaci statků. Ty jsou pak předány jeho bratřím s podmínkou, že zaplatí dluhy na nich vázané (72).

   O jejich původu i výši nic nevíme, o Volfovy osobní pohledávky se však určitě nejednalo. Ty - rekapitulované v pozůstalostním soupise z dubna 1621 - byly naopak aktivní. Dlužil sice cca 15 000 zlatých různým osobám a dále neuvedenou - asi menší částku brněnským kupcům a řemeslníkům a ještě za 20 000 zlatých ručil. Proti tomu však stály jeho věřitelské směnky od cizích dlužníků ve výši cca 52 000 zlatých - nepočítaje dluhy od válkou ožebračených poddaných (73). Snad tedy mohlo jít o nezaplacené řádné berně váznoucí na panství či o mimořádné kontribuce uvalené císařskou administrativou.

  Michal Adolf se mezitím stává - v bratrském majetko právním vyrovnání - výhradním vlastníkem  Oslavan a Volfova brněnského domu a Quintin přechodně získává Jaroslavice.  Vranov s Novým Hrádkem, a téměř jistě i dům ve Znojmě se ve velkém oblouku přece jen vrací k vdově Dorotě. Velmi překvapivě a pod tlakem dnes již neznámých okolností totiž píše Michal Adolf v únoru 1626 císaři dopis, v němž žádá o souhlas s předáním původně zkonfiskovaného a jemu předaného vranovsko novohrádeckého panství do jejího přímého vlastnictví (74). Císař souhlasí a dokonce v lednu 1630 informuje Dietrichsteina, že Michal Adolf drží Vranov s Novým Hrádkem již neoprávněně a že ho má předat bez jakýchkoliv podmínek Dorotě nebo vrátit jemu (75).

   Děje se tak možná i na základě vlivných protekcí, za nimiž může stát Dorotin druhý manžel - vlivný a úspěšný Valdštejnův generál Jan Arnošt ze Scherfenberga (76). Tento dolnorakouský šlechtic nakonec Vranov s Novým Hrádkem získává do svého a Dorotina vlastnictví a do vlastnictví svého rodu někdy krátce po roce 1629 (77) - údajně s přednostním právem zpětné koupě Althanny, pokud by ho chtěl někdy v budoucnu - on nebo jeho potomci - prodat.

*  *  *  *  *

   Sama Dorota, která někdy ve dvacátých letech konvertuje ke katolickému vyznání, umírá v roce 1636 a je pochována v dominikánském kostele Svatého Kříže ve Znojmě. Shodou okolností ve stejném roce - po 47 letech vdovského života - se naplňují i osudy Volfovy matky Alžběty Teuffel z Gundersdorfu. Ta 16.června 1636 sepisuje - na statku svého zetě Gotfrieda z Puchheimu v dolnorakouském Raabsu - poslední vůli, v níž mimo jiné připomíná i svého syna Volfa Dětřicha (78).  A to je poslední dobová zmínka ve zkoumaných pramenech o protagonistovi tohoto textu,  kterou jsem nalezl. A je to i závěr příběhu dokumentujícího alespoň v náznaku majetko právní situaci a hospodářský život na Volfových panstvích na počátku třicetileté války, tragické utrpení kraje a dramatičnost tehdejších náboženských, ekonomických i politických poměrů.

 

 

P   o   z   n   á   m   k   y 
 

---

(1)
Mezi nejznámější příslušníky rodu patří například Marie Anna Pignatelli (1689 až 1755), manželka Michala Jana III. Althanna a vlivná favoritka císaře Karla VI., nebo vácký biskup kardinál Michal Bedřich Althann (1690 až 1734), neapolský místokrál a předseda papežské komise pro beatifikaci Jana Nepomuckého.                      

(2)
Kryštof Althann (zemřel 10. prosince 1589), chytrý a úspěšný diplomat a dvořan, oblíbenec Maxmiliána II. a Rudolfa II., zbohatlík a povýšenec, zakladatel   hlavní   rodové   linie. V roce 1565 se stává zemským radou, v šedesátých letech aktivně působí jako významný dolnorakouský stavovský činitel, v roce 1574 je jmenován svobodným pánem, v roce 1578 tajným radou a v roce 1579 prezidentem dvorské komory. Je dvakrát ženatý. V roce 1572 si bere Sofii z Reichenau, která umírá v roce 1576. Jeho druhou ženou se stává Alžběta Teuffel z Gundersdorfu, dcera Jiřího Teuffela z Gundersdorfu a Justiny z Windischgrätzu. Se svými dvěma manželkami má syny Michala Adolfa, Volfa Dětřicha a Quintina Lea a dále čtyři dcery. Vlastní statky v Dolních Rakousích - zejména Murstetten s hradem Goldburg, dále Ainöedt, Gobelsburg, Soss, Lichtenberg, Heitzing, Tantendorf, Watzendorf, Weinziero, Sichtenberg, Rohr a na Moravě Oslavany a panství znojemského hradu.     

(3)
Volf Dětřich měl - kromě bratrů Michala Adolfa a Quintina Lea - ještě čtyři sestry. Starší Alžběta se v roce narodila první Kryštofově ženě Sofii z Reichenau a v roce 1581 se provdala za Theodora Welzera ze Spiegefeldu. S druhou manželkou Alžbětou Teuffel z Gundersdorfu měl jeho otec tři dcery. Sofii, narozenou  v  roce 1576 a provdanou  v  roce 1592  za generála Gottfrieda z Puchheimu, dále Justinu, narozenou v roce 1578 a v roce 1595 provdanou za  Jiřího Ehrenreicha  z Puchheimu, a konečně Annu, narozenou 1579 a v roce 1597 provdanou za Jiřího Achara z Eneckelu.

(4)
D'Elvert Ch., Schriften........ XXIII. Str.XLII.

(5)
Jde o dnešní osadu Hnízdo (s asi 40-ti domky) ležící mezi Strachoticemi a Dyjákovičkami a administrativně příslušející k obci Vrbovec.

(6)
Michal Adolf z Althannu, svobodný pán z Goldburgu a Murstettenu (1574 až 1636), od roku 1608 říšský hrabě, polní maršálek, úspěšný vojevůdce a diplomat, jeden z protagonistů uherského bojiště, významná postava na dvoře císařů Rudolfa II., Matyáše a Ferdinanda II. Údajný evangelík, který v roce 1598 přestoupil ke katolícké konfesi, horlivý  podporovatel  církve.  Byl  dvakrát  ženatý, a to od roku 1606 s Alžbětou Stossing  z Altenspergu a Blauhofenu a od roku 1624 s Mariií Evou ze Sternberga. Se svými manželkami měl 8 synů a 8 dcer. Jeho majetek, odhadovaný  na více jak jeden milion zlatých, zahrnoval hlavně některá panství v Dolních Rakousích, ve Slezsku, v Uhrách a na Moravě (Oslavany, Jaroslavice, a krátkou dobu i Vranov s Novým Hrádkem) a dále za několik set tisíc zlatých věřitelských pohledávek.

(7)
Quintin Leo z Althannu (1577  - 1634), mladší bratr Volfa Dětřicha, evangelík, císařský komisař a dolnorakouský stavovský činitel. Byl třikrát ženatý, se svými manželkami měl dva syny a nejméně tři dcery. Po skončení české války  získal na přechodnou dobu panství Jaroslavice. Stal se zakladatelem samostatné poboční linie, která mimo jiné vlastnila spojené fideikomisní dominium Murstetten a Zwentendorf. Linie vymřela koncem 18.  století.

(8)
Moravské zemské desky III ..... str. 166 a 157.

(9)
Spisy Karla st. ze Žerotína, II. odd., 2.svazek .......... str.214.

(10)
Krajířové z Krajku - původně korutanský rod, od 14. století usedlý v Čechách. Přímo v Podyjí vlastnili v různých časových údobích dominia vranovské a novohrádecké, uherčické, jaroslavické, ale také Cornštejn, Frejnštejn nebo panství znojemského hradu. V 16. století jim rovněž krátkou dobu patří i oslavanské klášterství. 

(11)
Erb Volfa Dětřicha byl následující: v červeném poli štítu příčně položené stříbrné břevno a na něm písmena AT  ( ve stylu vyspělé gotické majuscule), nad korunovaným turnajským helmem s pokryvadly   zelená jedle jako klenot.     -     -     -     Jeho bratru Michalu Adolfovi I. byl v roce 1608 - v souvislosti s jeho povýšením do hraběcího stavu - erb významně polepšen. Svědčí o tom jeho reliéfní nebarevné provedení, dodnes zachovalé na stropě jedné ze studoven Státního okresního archivu ve Znojmě, tedy budovy, kde roku 1624 zakládá právě Michal Adolf jezuitskou kolej. Štít i klenot sice zůstávají totožné (volné plochy štítu jsou bohatě damaskovány),  místo  helmu  a  fafrnochů se však objevuje hermelínový plášť s knížecí korunkou, dva okřídlení putti u uzlů pláště drží po jednom praporci s (černým) říšským orlem (pravým stříbrným,  levým červeným).      -     -     -¨    Pro linii Michala Jana III.,  pravnuka Michala Adolfa I., byl  v  roce 1714  erb  dále  polepšen  tím,  že nad břevno byl do štítu osazen zlatý kalich, a to v souvislosti s udělením hodnosti dědičného číšníka Svaté říše římské národa německého.  Jedna althannská sublinie připojila k erbu užívaného v 18. a 19.století devizu "Droit!" - to je "Právo!"  

(12)
Prapor v jeho současné ( dochovalé)  velikosti 286 x 205 cm tvoří tři horizontálně orientované pruhy - horní a dolní červený, střední bílý. Čtvrtý pruh, užší, v pravidelném rytmu zřejmě prostřídávající bílou a červenou, byl původně, to je před svou pozdější destrukcí, připojen k jeho spodní části. Vychází tedy ve svém výtvarném rozvrhu z althannské  heraldické barevnosti a harmonicky tak koresponduje s barevností Volfova erbu umístěného ve středním bílém pruhu. Dvanáctiřádkový - pravděpodobně více jak třicet metrů dlouhý latinský nápis, zlatě malovaný na lícové i rubové straně v obou červených pruzích, se bohužel dochoval jen ve fragmentech : “..A...V... TCIA MORINAR M... /...I CAMPESTRES ... INST ... / ...TVRGICA CA.../ ... VS PEDIBVS CALCATA GETARUM ... / ...TAMPIA SIGNA SEQVI ... / VI... QVITVR MILITA ... / ...BITV  PECTORA MI...E.. /...POSSIT BELLA MONER...C CE.../ ... CHRISTE TVVM DEFENDE ... CIREC ... / ...PRO TE DVM NOSTRO PECTOR.../. V nápisové torzu se tedy vyskytují, někdy v přesně neidentifikovatelných tvarech, taková slova jako “umírat”, “válka”, “pěšáci”, “Gétové”, “vojáci” nebo “srdce (hruď)”, ale i dílčí verbální spojení - například  “...Kriste, Tebe bránit...” - interpretovatelná bez bližšího kontextu jen velice volně. Zajímavá je v této souvislostu zvláště zmínka o starověkých thráckých Gétech zřejmě připomínající, jako asi celý nápis, Volfovu účast na balkánských válečných operacích.

(13)
Nápis: W. D. V. A. F. ADI.1. 7 bris 16.01. znamená : Wolfgang Dietrich von Althann, Freiherr, Anno Domini 1. Septembris 1601. Tedy - Volf Dětřich z Althannu, svobodný pán, Léta Páně 1. září 1601.

(14)
Moravské zemské desky III .........  str.397.

(15)
Doložená existence neznámého Krajíře, představujícího v kauze žalující stranu, ještě v roce 1610 a 1611 je  překvapující. Tento rod tedy nevymírá po meči, jak je běžně v literatuře uváděno, v roce 1600 - smrtí Kateřinina bratra Oldřicha ?

(16)
Spisy Karla st. ze Žerotína, 1. odd., 2. svazek .............. str. 24, 26, 42 a 43.

(17)
Ladislav Berka z Dubé a Lipé, císařský rada a nejvyšší komorník moravský, věrný exponent politiky  Rudolfa II., byl v roce 1608, kdy se na ivančickém sjezdu přihlašuje odbojná Morava k tzv. první uhersko - rakouské konfederaci, násilně zbaven úřadu zastupujícího moravského zemského hejtmana a byl mu nařízen nucený výprodej všech statků, tedy i Nového Hrádku a Jaroslavic. Jeho velkomeziříčské panství je mu zkonfiskováno bez náhrady. Na přímluvu krále Matyáše však toto dominium stavové ze záboru propouštějí, ale s podmínkou, že ho do roka prodá a na Moravu se již nikdy nevrátí. Ladislav Berka umírá již v roce 1613.

(18)
Moravské zemské desky III   ........   str. 612 a 613.

(19)
Moravské zemské desky III  ........   str.433 a 444.

(20)
Hrady, zámky a tvrze ..... str.116. Výrazné indicie v MZA Brno v G 140 sig.162 a.

(21)
Spisy Karla st. ze Žerotína, I. odd., 2. svazek  ...................  .str 10.

(22)
Spisy Karla st. ze Žerotína, I. odd, 2. svazek  .................  .str. 24.

(23)
Perthold Bohobud z Lipé, nejvyšší dědičný maršálek království českého, rada a přísedící zemského soudu "většího", jeden z předních vůdců moravské rebelie v roce 1619. Jeho sestra Kateřina byla manželkou Karla st. ze Žerotína. Po Bílé Hoře je mu bohaté, ale  těžce zadlužené krumlovské panství  i  další majetek zkonfiskováno  a  on  sám  je vězněn na brněnském Špilberku. Po omilostnění v roce 1625 odjíždí do emigrace a žije pak ve Fryštátu v Horních Uhrách a později ve Skalici, tedy poblíž slovensko-moravské hranice. Umírá pravděpodobně v roce 1647.

(24)
Spisy Karla st. ze Žerotína, I. odd., 1.svazek ..................  str. 156, 157, 158.

(25)
Spisy Karla str. ze Žerotína, I. odd., 2. svazek .................. str. 163.

(26)
Neteř Jana Wolfarta Streina Anna Kateřina byla od roku 1612 třetí manželkou Volfova mladšího bratra Quintina Lea.

(27)
Původně samostatné novohrádecké panství mělo nevelký rozsah. Patřil k němu Lukov a několik blízkých,   dnes  zaniklých  vsí.  V  16. století,   za  Krajířů  z  Krajku,  Čertorejských z Čertorej a Dietrichsteinů,  je poprvé spojeno s Vranovem. Zikmund z Dietrichsteinu ho však v roce 1600 jako opět samostatné dominium, zvětšené o několik vesnic, prodává Ladislavu Berkovi z Dubé. Je zajímavé, že u sepsání smlouvy je přítomen a  k předání panství následujícího roku na Nový Hrádek přijíždí mladší Zikmundův bratr - olomoucký biskup a pozdější moravský místodržící František kardinál z Dietrichsteinu. Již v roce 1608 však Ladislav Berka opět dominium prodává, a to za 60 000 zlatých Hansu Wolfartovi Streinovi ze Schwarzenau, který ho s Vranovem sjednocuje definitivně. Za Volfa Dětřicha tedy již na Novém Hrádku zřejmě není vrchnostenská kancelář, hrad však nadále plní funkci vojenskou a obytnou.

(28)
Šimberg  (Scherfenberg) - dnes zřícenina v lesích mezi Vracovicemi a Olbramkostelem, původně hrad, pod nímž stála stejnojmenná ves. Poprvé připomínán 1239. V roce 1406 ho získává spolu s vesnicemi  Milíčovice, Epice (Ypice),  Vlkov,  Hostěrádky a  Žerůtky majitel Nového Hrádku Přech z Kojetic. Šimberg pak sdílel - s  výjimkou několika krátkých období - osud novohrádeckého zboží - až se v roce 1608 stává definitivní součástí vranovského panství. Jako pustý je připomínán již v roce 1517. Příčiny nejsou známy, legenda uvádí málo pravděpodobný příběh o tom, že Šimberg byl sídlem loupeživých rytířů, a byl proto zeměpanským vojskem dobyt a pobořen. Věrohodnějším se však zdá jeho vyvrácení za Korvínových válek s Jiřím z Poděbrad.

(29)
Pusté vsi Telčice, Vlkov, Epice a Křímov stávali poblíž dnešních Vracovic, Český mezi Lukovem a Mašovicemi. Osady se pravděpodobně vylidnili během husitských válek a postupně zanikly.

(30)
V trhové smlouvě , jazykově velmi zajímavé, která byla vložena do zemských desek, se dále píše, že  Volf kupuje veškerý majetek   "... s lidmi usedlými i neusedlými, též s mlynáři k týmž statkům přináležejícími, platnejmi i neplatnejmi, s lojem platovejm  přepuštěným,  s  platem  peněžitejm  od  mlynářův  za roboty na statku vranovským, s poplatky, platy a důchody všelijakými, s sirotky zběhlejmi a přítomnejmi i s spravedlnostmi jejich na pána propadenejmi, s robotami všelijakými koňskými i pěšími, s rybníky, rybništěmi, s čižbami, čižbištěmi, s horami, s vrchy, doly, lesy, háji, chrastinami, zahradami, štěpnicemi, chmelnicemi, s horami železnejmi, s hamry, slepicemi, kuřaty, vejci, husemi, sejry nebo platem za sejry, s ospy obilnejmi sutejmi,s desátky vytýkanými,  též i jinými drobnejmi desátky, totiž  zelí,  lnu,  konopí,  s  vystavováním vín panských na šenk do městeček a vesnic, s poplatky a jinejmi povinnostmi všelijakými k týmž statkům příslůšejícími, s řekami, potoky tekutými i netekutými a se všemi a všelijakými oužitky a požitky, jakýmiž se koliv jmény jmenovati mohou, i si všemi jinejmi příslušenstvími, což od starodávna k týmž zbožím vranovským a novohradským náleželo a náleží, obzvláště s mezemi, hranicemi, plným právem, panstvím a příslušenstvím, takž jakž táž zboží v svých mezech a hranicích od starodávna záleželo a záleží, obzvláště s mezemi a hranicemni vnově vyhraněnými, kteréž dělí hranice moravské a rakouské, skrze pány komisaře od Jeho Milosti císařský toho času nařízené vyměřených a vyhraněných....”  -  Moravské zemské desky III.  .......... č.23.

(31)
Tzv. met je stará objemová jednotka používaná k odměřování obilí. 1 met = 17,13 hl. 

(32)
MZA Brno - G 140, sig. 162.

(33) - (34) - (35)
Ibidem.

(36)
Zápis do rychtářské knihy byl proveden 13. června 1614. Při koupi Volf složil jen 1 000 zlatých moravských, dalších 1 000  zlatých měl podle smlouvy složit "o svatým Václavě téhož roku" a 500 zlatých pak "při svatém Jiří" ( Archiv města Brna - rkp. 1805, fol. 119).  -  -  -  Dům se po Volfově smrti dostal do rukou jeho bratra hraběte Michala Adolfa, pak na bratrova syna Michala Ferdinanda a posléze na potomstvo jedné z jeho pobočních linií (Gödel A., Topographie .....  str. 598 a 599).  -   -   -   Někdy v druhé polovině 19.  nebo počátkem 20.století byl stržen a na jeho místě byla postavena historizující novostavba.

(37)
Zápis o koupi domu do městské dědické knihy, obsahující i zmíněné ujednání mezi Volfem a Kateřinou,  je proveden 24.dubna 1618 (SOkA ve Znojmě II 95/2 fol. 24).  Dnešní "althannský" palác vznikl tedy zřejmě na místě strženého Volfova domu a ještě jednoho domu sousedícího, a to jako novostavba. Postavil ji kolem roku 1667 nový majitel vranovsko-novohrádeckého panství Maxmilián Vavřinec hrabě Stahremberg (Eliáš J.O., Stavebně historický průzkum Starhemberského paláce ....... str. 25 ).

(38)
Hrubý F., Moravská šlechta v roce 1619  .....  str. 113 a 143 a n.

(39)
MZA Brno  -  A  3, sig. 14, fol. 81 v.

(40)
Jistou  představu  o významu Volfova činu  si můžeme udělat z jeho porovnání s ostatními půjčkami z jara 1621. Ladislav Šlejnic, zemský správce stavovských financí, dává 6 000 zlatých, plukovník Albrecht Sedlnický 3 000 zlatých, Helena z Vrbna více jak 31 000 zlatých, menší částky dávají měšťané olomoučtí, znojemský radní Hans Rydar 2 000 zlatých, pouze zeť Karla st. ze Žerotína Zikmund z Tiefenbachu, bratr jednoho z čelných vůdců odboje Fridricha z T.,  poskytuje značnou sumu 100 000 zlatých.

(41)
MZA Brno - A 3, sing. 14,  fol. 390 - 390 v.

(42)
Ladislav Šlejnic ze Šlejnic, pán na Blansku, Hostímě a Moravských Budějovicích, man olomouckého biskupa, kalvín, odborník na zemské finance. V roce 1619 je zvolen za panský stav direktorem, po potlačení povstání je však omilostněn. Šlejnicových služeb, ačkoli zůstává nadále nekatolíkem, užívá kardinál Dietrichstein i později.

(43)
Pittner F., Einleitung in die Geschichte ..... str. 136.

(44)
MZA Brno - G 140, sig. 162.

(45)
Tchyně Jindřicha Matyáše Thurna byla rozená Teuffel z Gundersdorfu - stejně jako Volfova matka   Alžběta.   Kateřina  Thurnová,   první   manželka  jeho  mladšího  bratra  Quintina  Lea  z Altannu, byla Thurnovou sestrou.

(46)
Manžel Volfovy sestry Justiny Ehrenreich z Puchheimu, pán na Raabsu, je významnou postavou  dolnorakouské   stavovské   společnosti.   Podobně  i  Volfův  mladší  bratr  Quintin  Leo z Althannu, který sehrává aktivní roli při jednáních směřujících k uzavření zbrojní konfederace na ochranu náboženských svobod českých, rakouských, moravských, slezských a uherských stavů. Ve  svém listě datovaném l. května 1619 a adresovaném pražským direktorům se o něm v tomto směru alespoň pochvalně zmiňuje Jindřich Matyáš z Thurnu  (D Elvert, Schriften....... XVI., str.10). Quintin Leo je navíc poslem rakouských stavů již při uzavírání tzv. první konfederace, tentokrát rakousko - uhersko - slezsko - moravské. V této funkci ho zase připomíná moravský zemský hejtman Karel st. ze Žerotína ve svém listě datovaném 23. září 1608 ( Dopisy Karla st. ze Žerotína  .......  str. 98).

(47)
Volfův bratr Michal Adolf se svým plukem německých knechtů bezohledně poplenil  Jaroslavicko, ale také např. Novohrádecko, když táhnul na uherské bojiště.  Tato událost se stala v roce 1601, tedy ještě za nealthannských majitelů obou dominií.         

(48)
MZA Brno - G 140, sig. 162.

(49) - (50)
Ibidem.

(51)
MZA Brno - A 3 - I, sig. 14. fol. 349 - 351.  -  -  -  V návaznosti na to píší 10. srpna 1619 moravští direktoři purkmistrovi a radním města Znojma a nařizují hejtmanu Titlhofovi, aby dopravil do Brna "hejtmana a befelichshabery, kteříž zámek Jaroslavice nepříteli odevzdali a za tou příčinou... do vězení dáni sou..." (MZA Brno - A 3 - I, sig. 14, fol. 368.

(52)
MZA Brno - G 140, sig. 162.  -    -    -  O hrůzách, které za české války postihly znojemský venkov, dále vypráví Marie Anna z Hodic, roz. z Náchoda, ve svém listě Kateřině ze Žerotína, roz. z Valdštejna - viz MZA Brno G-2 č.571/ 38a

(53)
MZA Brno - G 140, sig. 162

(54)
Ibidem.

(55)
O  mimořádném postavení  císařského vojevůdce  Michala Adolfa Althanna v té době například svědčí, že je spolu s Dampierrem, Collaltem a Stadionem členem čtyřčlenné císařské dvorní rady řídící před Bílou horou závěrečné vojenské operace panovníkovy armády a katolické Ligy.

(56)
MZA Brno - G 140, sig. 162.

(57)
Dorota Anna ze Stubenbergu se narodila 7. srpna 1601 jako dcera Jiřího Hartmana ze Stubenbergu na Stubeneggu, Steuerbergu, Kapfenbergu a Guttenbergu a Doroty, svobodné paní z Thannhausenu. Otec jí však již v roce 1604 umřel a její matka se krátce nato znovu provdala - za rovněž ovdovělého Pavla  Jakuba  ze Stahrenbergu (1560 až 1635). Ten měl v té době již čtyři dcery a šest synů se zemřelou první manželkou Zuzanou von Rappach a tři syny a pět dcer vyženil. S Dorotinou matkou měl pak dalších šest dcer a tři syny. Dorotinu svatbu s bohatým Volfem zřejmě musel  jen přivítat.

(58)
MZA Brno - G 140, sig. 162.

(59) - (60)
Ibidem.

(61)
Císařský rada Jindřich Zahrádecký ze Zahrádek   na Jemnici, Višňovém, Krhově a Hobzí, český bratr, byl poručníkem nezletilých dětí po Janu Volfartovi Streinovi ze Schwarzenau, a proto měl po jeho smrti v letech 1616 až 1617 aktivní podíl na dokončení prodeje vranovsko novohrádeckého panství. V roce 1619 se stává jedním z moravských direktorů za panský stav. Po potlačení povstání však není ani zatčen, na přímluvu svého přítele Karla st. ze Žerotína a na základě dalších protekcí je omilostěn a je mu dokonce ponechán v plném rozsahu majetek s 533 usedlými poddanými.

(62)
MZA Brno - G 140, sig. 162 a.

(63) - (64)
Ibidem.

(65)
Jan Čejka z Olbramovic na Nových Syrovicích, Bystřici pod Pernštejnem a Jakubově, nejvyšší písař markrabství moravského, luterán, byl v letech 1614 - 1615 zástavním držitelem vranovského panství. V roce 1619 se stává - za stav rytířský - jedním ze třiceti moravských direktorů a navíc zemským soudcem. V roce 1620 přijímá od Fridricha Falckého ceněnou čestnou hodnost královského komorníka. Patří tedy mezi nejvíc provinilé. Někdy v polovině roku 1621, krátce po pořízení pozůstalostního soupisu Volfa Dětřicha, je uvržen do špilberského vězení, kde těžce onemocněl. Přestupuje zde však na katolickou víru, píše pokornou žádost o milost a na přímluvu jezuitů i samotného kardinála z Dietrichsteinu souhlasí císař s jeho propuštěním a omilostněním. Majetek s 451 usedlými poddanými je mu však v plném rozsahu zkonfiskován.

(66)
MZA Brno - G - 140m, sig. 162 a.

(67)
Ibidem.

(68)
Michal Adolf zakládá na Moravě dvě jezuitské koleje - v Jihlavě a ve Znojmě, a dvě v Horních Uhrách -  v Komárně a Spišské Nové Vsi. Svoje děti nechává jezuity vychovávat. Na vlastních panstvích provádí rozhodnou rekatolizační politiku. Je spoluzakladatelem a prvním velmistrem nového řádu “Kristovi vojáci” potvrzeného papežem v roce 1624. Ze svého majetku věnuje udivující částku 300.000,- zlatých na vykoupení křesťanských vojáků zajatých Turky. S všemocným kardinálem Dietrichsteinem ho pojí trvale dobré vztahy.  

(69)
Věřitelské pohledávky Michala Adolfa, tohoto úspěšného vojenského podnikatele, vůči fisku činily k 20. dubnu 1626 ohromující sumu 616.000 zlatých a 30.800 zlatých ročních úroků. Jejich splacení bylo pojištěno rukojemstvím čtyřech českých měst. Kromě toho mu v této době dlužil přímo císařův dvůr 200.000 zlatých plus úroky.

(70)
D'Elvert Ch., Schriften  .........  XVI., str. 145. 

(71)
Hrubý F., Moravské korespondence ....... str.134 - 146.

(72)
D'Elvert Ch., Schriften   ......... XVI., str. 252.   -  -  -  Vyrovnání dluhů bylo svízelné. Vranov je ještě v roce 1626 zatížen pohledávkou 80.000 zlatých, velké potíže má v té době málo solventní Quintin se splacením dluhů váznoucích na Jaroslavicích. Ještě koncem dvacátých let si o nich dopisuje dvorská komora, Dietrichstein, Michal Adolf a Quintin ( MZA Brno - G 140, sig. 163 a dále D Elvert Ch., Schriften   ......... XXII.,  str.454, 513 a další ).

(73)
MZA Brno  -  G 140, sig.162.

(74)
D Elvert Ch., Schriften  ................  XXII., str. 433 a MZA Brno - G 140, sig.162 a.

(75)
D'Elvert Ch., Schriften  .............. XXII., str. 513.

(76)
Jan  Arnošt ze Scherfenberga (1588 - 1662), vlivný rakouský šlechtic, polní generál, blízký Valdštejnův souputník. V lednu 1634 se zúčastnil proslulé plzeňské porady, na níž vyšší armádní velitelé přísahali Vadštejnovi věrnost, a jako jeden z jejích protagonistů převzal do úschovy kopii reverzu s podpisy.  Vzápětí  odjel jako zvláštní vyslanec frýdlantského vévody do Vídně, kde však byl na císařský rozkaz zadržen a bylo na něj uvaleno domácí vězení. Po Valdštejnově zavraždění v únoru téhož roku, byl však propuštěn a svůj život pak dožil v klidu - stranou válečných událostí. Vlastnil majetky Hohenwang v Horních Rakousích, Spielberg ve Štýrsku, dále Prottes, Mortersdorf, Krhov, Vranov a Nový Hrádek. S Dorotou měl dceru Annu Františku a  syny Arnošta Bedřicha a Jana Kryštofa. Po Dorotině smrti v roce 1636 se  oženil podruhé -  a měl ještě dalšího syna a čtyři dcery.

(77)
V literatuře hojně uváděné zakoupení Vranova Scherfenbergem již v roce 1623, je tedy mylné. Došlo k němu prokazatelně až někdy mezi léty 1630 až 1632.

(78)
Genealogische Auszuge ........ str. 84.

 

 

Prameny,  edice  pramenů,  výběr  z  publikované  literatury  a  z  nepublikovaných  prací
 

---

 

P r a m e n y

Moravský zemský  archiv  Brno: althanniana  v  rodinném  archivu  Dietrichsteinů ( G 140 , sig. 162a a 162 b, kartony 666 a 667), v Nové sbírce (G 2, sig. 571),  v Cerroniho sbírce ( G 12 - I,  sig.38 ) a ve Stavovských rukopisech  (A 3 - I, sig. 14). 

Archiv  města  Brna: rkp. 1805.

Státní okresní archiv ve Znojmě: II 95/2. 

 

E d i c e   p r a m e n ů

Dopisy Karla st. ze Žerotína, Archiv český XXVII, 1904                                 

D Elvert Ch., Schriften der historisch - statistischen Sektion, Bd. XVI., Beiträge zur Geschichte der Rebellion, Reformation, des dreissigjährigen Krieges und der Neugestaltung Mährens im 17.Jahrhundert, Brünn 1867                           

D Elvert Ch., Schriften der historish - statistischen Sektion, Bd. XXII. und XXIII., Beiträge zur Geschichte der böhmischen Länder inbesondere Mährens im 17. Jahrhundert, Brünn 1875 und 1878

Hrubý F.,  Moravské  korespondence  a  akta  z  let  1620  až  1636, 1. díl, Brno 1934

Moravské zemské desky III, Kraj brněnský 1567 - 1641, Praha 1957

Spisy Karla st. Ze Žerotína, I. odd. (Žerotínovi zápisové o soudě panském), 1.a 2. svazek, Brno 1866.

Spisy Karla st. Ze Žerotína, II.odd. (Listové psané jazykem českým), 1.,2. a 3.svazek, Brno 1870, 1871, 1872

Urbánková L., Povstání na Moravě v roce 1619 (Z korespondence moravských direktorů), Praha 1979

 

N e p u b l i k o v a n é   p r á c e

Eliáš J. O., Stavebně historický průzkum Starhemberského paláce ve Znojmě, 1987 (Videopress MON Praha)

Gödel A., Topographie der Stadt Brünn, před rokem 1860 (Archiv města Brna)

Hauser W., Das Geschlecht derer von Althann, Dissertation zur Erlangung des Doktorgrades an der FF der Universität Wien, 1949 (Nationalbibliothek Wien)

Janíček K., Genealogie rodu Althannů, 1975 (archiv SZ Vranov nad Dyjí)

Křivinková P., Hudební kultura na zámku ve Vranově nad Dyjí, diplomová práce FF UJEP Brno 1986 (archiv FF Masarykovy univerzity v Brně)

Kunstowny A., Topographie - statistische Schilderung der Herschaft Frain und Neuhäusel, 1881 (archiv SZ Vranov nad Dyjí)

Schmidt W., Frain - Vranov, Eine vorwiegend nach archivalischen Quellen angestellte Studie, 1872 (archiv SZ Vranov nad Dyjí)

Zaoral F., Vranov - hrad, později zámek a jeho panství v zrcadle staletí, Brno, 1977 (archiv Památkového ústavu v Brně)

 

V ý b ě r    z    p u b l i k o v a n é    l i t e r a t u r y

Dehio G., Handbuch der deutschen Kunstdenkmäler in der Ostmark, Berlin -  Wien 1941

Genealogische Auszüge aus den beim bestandenen niederösterreichischen Landmarschallischen  Gerichte  publizierten Testamenten, Jahrbuch der k.k. heraldischen Gesellschaft  "Adler", 10. Band, Wien 1990

Hosák L., Historický místopis země moravskoslezské ( Kraj brněnský, znojemský a jihlavský), Praha 1938

Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 1. díl - Jižní Morava, Praha 1981

Hrubý F., Ladislav Velen ze Žerotína, Praha 1930

Hrubý F., Luterství a kalvínismus na Moravě před Bílou horou, ČČH 41 (1935)

Hrubý F., Moravská šlechta v roce 1619, její jmění a náboženské vyznání, ČMM 46 (1922)

Hrubý F., Moravské korespondence a akta z let 1620 - 1636, I.díl, Brno 1934

Hrubý F., Nové dokumenty bělohorské, ČČH 31 (1925)

Hrubý F., Odhady konfiskovaných moravských velkostatků 1622 až 1623, ČMM 51 (1927)

Hrubý F., Pád českého povstání na Moravě v roce 1620, ČČH 29 (1928)

Hrubý F., Selské a panské inventáře v době pobělohorské, ČČH 33 (1927)

Hubner J., Genealogischen Tabellen, II.Theil, Leipzig 1744 und III.Theil, Leipzig 1766

Janáček J., Valdštejn a jeho doba, Praha 1978

Janák J. a Hledíková Z., Dějiny správy v českých zemích do roku 1945, Praha 1989

Kameníček F., Zemské sněmy a sjezdy moravské 1526 - 1628, II. a III. díl, Brno 1900 a 1905

Matějek F., Bílá hora a moravská feudální společnost, ČSČH 22 (1974)

Matějek F., Feudální velkostatek a poddaný na Moravě, Praha 1956

Matějek F., Poddaný a vrchnostenská půda na Moravě před Bílou horou, Slezský sborník 60 (1962)

Pánek J., úloha stavovství v předbělohorské době 1526 - 1620, ČČH 25 (1977)

Pilnáček J., Staromoravští rodové, Vídeň 1930

Pittner F., Einleitung in die Geschichte der Herschaft Frain und Neuhäusel, Znaimer Wochenblatt, 1924

Prokeš J., Několik příspěvků k moravským dějinám po bitvě na Bílé hoře, ČMM 48 (1924)

Siebmacher J., Großes und algemeines Wappenbuch des Niederösterreichischen Adels,  Nürnberg 1913

Slovák J., O konfiskovaných statcích na Moravě, Brno 1619

Válka J., Přehled dějin Moravy II (Stavovská Morava 1440 - 1620), Praha 1987

Vlastivěda moravská -  jaroslavický, vranovský,  ivančický  a dačický okres, Brno 1904, 1905, 1906  a  1925

Volf M., Prameny k dějinám českého stavovského povstání, Sborník archívních prací 21 (1971)

Vrbka A., Gedenkbuch der Stadt Znaim 1226 bis 1926, Nikolsburg 1927

Wissgrill F. K., Schauplatz des landsässigen Niederösterreichischen Adels von Herren und Ritterstande von dem XI. Jahrhundert bis auf jetzige Zeiten, Wien, 1794  -  1804

Wolny G., Die Markgrafschaft Mähren, I. - VI. Band, Brunn 1835 - 1842

Wurzbach C., Biographisches Lexicon des Kaiserthums Österreich, Band 29, Wien 1875

 

---

Publikováno  v Ročence Státního okresního archivu  ve Znojmě 1995 ( str. 8 - 43).  Revize textu v roce 2011.  Autor článku  -  Karel Janíček, kastelán vranovského zámku v letech 1970 až 2011.

Autor: zamek-vranov Vydáno: 18.6.2008 11:34 Přečteno: 5217x Hodnocení: nehodnoceno

Vaše hodnocení: 1 2 3 4 5